Všechno, co existuje, je nadáno vědomím. V každém atomu vibruje prasíla vesmíru. Rozvoj vědomí začíná už v kameni, v kovu, pokračuje ve vegetaci. I rostliny mají schopnost cítit, nedovedou ovšem svoje city vyjádřit a sdělit ostatním. Na dalším stupni jsou tvorové, kteří sice vypadají jako rostliny, ale patří už do živočišné říše, například koráli nebo mořské sasanky. Pak následují plazi, ryby, ptáci, savci a mezi nimi na nejvyšším stupni rozvoje stojí člověk.
I některé vyšší druhy zvířat mají sice v jisté omezené míře schopnost rozhodování, avšak lidé jsou jediní tvorové na této zemi, kteří mají svobodnou vůli jednat a rozhodovat o svém osudu. Jenom lidé jsou s to utvářet a měnit svůj život.
Protože jsme si vědomi sebe samých a můžeme jednat podle vlastní vůle, neseme za své činy odpovědnost. Platí pro nás tedy kosmický zákon KARMY1, podle něhož vše, co z nás vychází, veškeré naše činy a jednání, přichází opět zpátky k nám.
Z toho vyplývá přísný příkaz:
Nikomu neubližovat myšlenkou, slovem ani skutkem.
Karmu ovlivňujeme čtverým způsobem:
Stručně řečeno: všechno, co jsme si kdy pomysleli, co jsme řekli, učinili a způsobili, je karma, a karma je i to, co si právě myslíme, co říkáme nebo co děláme.
Po smrti zůstává fyzické tělo na zemi a rozpadá se. Pět prvků se rozpojí a každý se navrací ke svému původu. Člověk ovšem – byť zbaven hrubohmotného těla – existuje dále v astrální rovině jako duch „obalený“ jemnými těly: astrálním, mentálním a kauzálním. V nich jsou obsaženy city, poznatky, zkušenosti, vzpomínky. Pozbyli jsme však KRIJÁ-ŠAKTI – schopnosti jednat. Pouze fyzické tělo umožňuje člověku činit skutky dobré či špatné. Po smrti nemůžeme nic. Po smrti nám není k ničemu ani majetek, ani tituly, ani společenská pozice. A to, do které úrovně kosmu se dostaneme, záleží jen a jen na našich činech – na našich karmách.
Jsou tři druhy karem:
SANČITA-KARMA;
PRÁRABDHA-KARMA;
KRIJAMÁNA-KARMA.
Vložíme-li do půdy jadérko z jablka, vyroste z něho v souladu s přírodními zákony jabloň. Nemůžeme od něho očekávat žádné jiné plody než jablka. Podobně ze semen našich činů vyroste jen to, co odpovídá jejich povaze, a sklízet budeme jen to, co jsme zaseli.
Zákon karmy spočívá v návratu vln vyvolaných každým úkonem a činem k původci onoho činu. Jednoho dne se vrátí zpět ve stejné kvalitě a v kvantitě, zmnožené proměnami nastalými při zpětném pohybu. Tak svými činy zaséváme „semena“ svého budoucího osudu. A tedy „plody“, kterých se nám dostává, jsou výsledkem naší minulosti. Smýšlíme-li a jednáme-li negativně, rozmnožujeme negativní vlivy na svůj osud. Naopak pozitivní myšlenky a skutky zvyšují potenciál štěstí, jež je nám souzeno.
Jsou dva druhy špatných skutků: ty, kterých se dopouštíme nevědomky, a ty, které činíme záměrně proti svému svědomí. Ty druhé jsou nepochybně závažnější. Kdo se dopustí chyby z nevědomosti, nepřipravuje si tak těžkou karmu jako někdo, kdo jiným škodí a působí bolest úmyslně. Přesto ale i nevědomě a neúmyslně zapříčiněné utrpení má za následek odpovídající karmu, podobně jako jed má za následek otravu, i když ho požijeme neúmyslně a nevědomky.
Velký mudrc a básník Tulsídás řekl:
Dávno před tím, než povstalo tělo, byl osud dán.
Podobně jako si sedlák napřed obdělá pole, z něhož později sklidí úrodu, tak i my si „obděláváme pole“ svého budoucího osudu.
Je-li ovšem osud předem dán, není zbytečné se namáhat? Jsme opravdu jen pouhými loutkami, s nimiž hýbe? V žádném případě. Osud můžeme ovlivnit. Úděl lze srovnat s terčem, k němuž míří vystřelený šíp. Dráha šípu je předvídatelná a vypočitatelná – pokud nedojde k náhodě, která ji odkloní. I náš osud se ubírá tam, kam ho nasměrovaly naše předchozí činy. Přesto však máme možnost jeho dráhu odklonit či přinejmenším zmírnit dopad sudby – a to svým současným jednáním a chováním.
Šance působit neustále na průběh osudu je dána. Jde o to, abychom ji využili a něco dělali. Ne jen tak „něco“, nýbrž něco správného a v pravý čas. Utrpení, které je důsledkem našich minulých činů, můžeme zmírnit správným jednáním, čistým smýšlením, modlitbou, mantrou a meditací. Tím vším upravujeme danost osudu. Pomoci nám při tom může duchovní Mistr. Zná „karmické vzorce“, a proto ví, jak jsou načasované důsledky našich minulých a současných činů. Je s to nám tedy poradit a ukázat, jak odklonit dráhu šípu, který jsme vypustili, jak se vyhnout nevyhnutelnému utrpení.
Jak se projevuje karma? Člověk ji nevidí ani se jí nemůže dotknout. Potká-li nás něco dobrého nebo špatného, řekneme: To je štěstí – to je neštěstí. Ke štěstí či neštěstí nás ovšem táhne naše vlastní vyzařování. Jsme jím kormidlováni jako člun, který je na moři vydán pohybům větru a různých proudů. Karma je chvění, které obklopuje jemnohmotný fenomén člověka. Její vyzařování je prostorově ne omezené a provází nás, kamkoli se hneme. Působení fenoménu lze srovnat s dynamem produkujícím dva druhy energie: negativní a pozitivní.
Dobrá karma – láska, odpouštění, pomoc a nezištná služba, opakování mantry, modlitba a meditace – vyrábí konstruktivní a léčivou energii, která fenomén člověka pročišťuje a prosvětluje. Je-li osobnost naplněna leskem pozitivních božských vlastností, pak její fenomén doslova svítí, a takový člověk se stává „osvíceným“, bytostí splynuvší s Bohem, neboť Bůh je láska, světlo, harmonie, vědění, skutečnost, pravda a jednota.
Negativní myšlenky, slova, činy, škodlivé vlastnosti jako hněv, nenávist, závist, závislost, vášeň, chamtivost, fanatismus, sobectví a sebestřednost produkují naopak rušivou energii, která náš fenomén zatemňuje. Ve tmě nevědomosti si přivozujeme špatnou karmu. Úkolem našeho bytí zde na této zemi je získat světlo poznání. Nevyužijeme-li svých šancí a setrváme-li v nevědomosti, budeme se muset po smrti znovu vrátit na svět, abychom si v novém zrození odbyli a zpracovali nevyřešené karmy.
Znovuzrození je skutečnost, ať na ni věříme nebo ne. Jako lidé jsme ovšem nadáni schopností jednat rozumně a správně – neboli činit dobré karmy – a tím svou pouť koloběhem znovuzrozování urychlit. Vzácný dar rozumu a rozmyslu daný výlučně člověku bychom neměli promrhat. Jsme turisté, kteří se na jednu krátkou noc ubytují v „Hotelu na zemi“. Až se rozední, musíme cestovat dál. S sebou si nesmíme vzít nic kromě svých vlastností a činů.
