anáhata náda – nekonečný, neohraničený zvuk, nezrozený a nezanikající
Anáhata je jedna z nejkrásnějších a nejbohatších čaker. Svými nevyčerpatelnými poklady a obšťastňujícími pocity vábí, abychom v ní prodleli. Je v srdeční krajině uprostřed hrudi, a proto se jí také říká srdeční centrum. Ne nadarmo je srdce považováno za symbol lásky – láska sídlí v anáhatě.
Podobně jako anáhata-čakra ani láska nemá hranice. Vyzařování srdečního centra sahá tak daleko, jak daleko sahají naše vztahy. Otevřeme- li srdce božské lásce, rozprostře se do nekonečna. Nekonečnost srdečního centra je vyjádřena v mnoha jazykových obratech: „mít široké srdce“, „otevřené srdce“, „milovat z celého srdce“.
Milujeme-li někoho vroucně, opravdově a nekonečně, řekneme „miluji tě z celého srdce“, nikoli „miluji tě z celého rozumu“. Opravdu milovat a vyjádřit svou lásku znamená otevřít srdeční čakru. Světlo lásky z ní bude samo zářit.
V Rámájaně se vypráví následující příhoda:
Hanumán, velký bhakta boha Rámy, často říkal, že Ráma sídlí v jeho srdci i se svou chotí Sítou. Jednou si ho někdo nevěřícně dobíral, a tu Hanumán zvolal: „Dokážu ti, že mluvím pravdu!“ Oběma rukama si roztrhl hruď. A skutečně! Uvnitř jeho srdce bylo možno spatřit živý obraz Rámy a Síty.
Anáhata-čakra je náš vnitřní chrám, ve kterém přebývá božské átmá, „plamen života“. Sebeuskutečnění neboli uskutečnění Boha spočívá v tom, že člověk pozná své Já, své átmá. Chceme-li naznačit, že něco je naše, že se nás něco týká, spontánně ukážeme prstem na střed hrudi, k anáhata-čakře. Nikdo si neukáže na hlavu, na břicho či jinam. S átmá se ztotožňujeme ve svém srdci.
V Čhándógja-upanišadě se píše:
Uprostřed těla je malý výklenek obklopený zdí s jedenácti branami.
Ve výklenku kvete lotos a v něm se nachází nezměrně malý prostor.
Co znamená nezměrně malý prostor v lotosu srdce? Je to átmá, naše Pravé Já. Átmá je část Boha. Je to čisté, neměnné, neomezené vědomí. Věčné, nezrozené, nesmrtelné existuje ve všech živých bytostech. Tak jako je v semeni přítomna existence stromu, je v srdeční čakře přítomna esence celého vesmíru. Onen nezměrně malý prostor ovšem nenajdeme, i kdybychom srdce rozpitvali a prozkoumali pod mikroskopem.
Našel-li džívátmá cestu ke svému Pravému Já v anáhata-čakře, noří se do nádherných, osvobozujících pocitů nebeské blaženosti. Zde touží prodlévat zejména bhakti-jógini, kteří spějí k Bohu po cestě oddanosti a sebeodevzdání. V bezhraničném prostoru srdce objevují něco nového, fascinujícího a přitažlivého. Srdeční čakra ovšem není konečným cílem. Je nutno přibrat na pomoc džňána-jógu a pokračovat dál po cestě poznání a uskutečnění Boha.
Z jedoucího vlaku můžeme pozorovat měnící se krajinu. Vychutnáváme pohled na spanilé vesničky, lesy, louky, hory a jezera, ale chceme-li dojet tam, kam máme namířeno, nemůžeme vystoupit dříve, i kdyby se nám někde zalíbilo. Stejně tak musíme cestovat čakrami a i anáhata-čakru považovat jen za jednu ze stanic. Chceme-li dojet k cíli, nemůžeme vystoupit ani v anáhatě, i když nás vzrušujícími vizemi, představami a pocity láká k tomu, abychom zůstali.
Anáhata je nekonečná a „kontinuální“. V anáhatě uslyšíme ANÁHATA NÁDA – nepřetržitý prapůvodní zvuk vesmíru, neustávající vibraci Já. Zní SÓ HAM – On jsem Já, Já jsem On. Vnímáme ho jako příjemnou rytmickou melodii podobnou tepu srdce, avšak ještě jemnější a nádhernější.
Básníka Kabírdáse inspiroval tep srdce k následujícímu verši:
Flétna nekonečně hraje bez přestání a její tón je láska.
Když se láska vzdá všech hranic, dosáhne Pravdy.
Zvuk Pravého Já uslyšíme, budeme-li si nepřetržitě ve dne v noci vědomi mantry SÓ HAM, budeme-li schopni hlubokého pohroužení a zároveň vědomé bdělosti. Mantra SÓ HAM v nás zazní s každým nádechem a výdechem, 21 000krát za čtyřiadvacet hodin. Proud vzduchu při nádechu vytváří zvuk SÓ, s výdechem se ozývá HAM. Ztratíme-li však s mantrou kontakt, byť na jedno jediné nadechnutí a vydechnutí, zvuk anáhaty zmizí.
V anáhata-čakře prožijeme na jedné straně obohacující a obšťastňující pocity, na druhé straně můžeme právě v této čakře velice snadno ztratit rovnováhu. Při nedokonale pročištěné mysli a zkaleném vědomí tu vznikají bludné myšlenky a pocity, fixní ideje a komplexy, které člověka narušují fyzicky i psychicky. V hlubinách srdce vystupuje totiž z podvědomí spousta nezpracovaných zkušeností a karem.
Každý z nás nese v hloubi anáhata-čakry nezhojené rány a bolestná zklamání. Duševní rány se hojí mnohem hůře než rány tělesné. Snadno se znovu otevírají a bolest vtahuje člověka do víru emocí. V takové situaci je nejlepší, uchýlíme-li se na chvíli z vnějšího světa do svého nitra. Zde nám džňána (poznání, moudrost) pomůže nasbírat sílu k znovuustavení rovnováhy.
Čím více se srdeční centrum otevírá, tím silněji pociťujeme duševní útrapy – můžeme si však být jisti, že se nakonec rozpustí ve světle lásky a moudrosti. Pokud srdce uzavřeme z obavy před novými ranami, uzavřeme průchod citům, a tím ztrácíme příležitost je zpracovat. Proto nezapomeňme srdce znovu otevřít.
Spolu s anáhata-čakrou je třeba rozvíjet i ádžňá-čakru, která k analýze vynořivších se pocitů poskytne nástroj: totiž buddhi (intelekt) a vivéku (schopnost rozlišování). Nehodnoťme však své pocity tvrdě, s výčitkami, nýbrž s laskavým pochopením a léčivým vhledem. V anáhata-čakře se city rozprostírají do nekonečné šíře, v ádžňá-čakře se naopak vzpínají k vyššímu vědomí.
Otevřít anáhata-čakru v duchovním smyslu znamená otevřít ji všeobjímající božské lásce, jež je prosta proměnlivosti světských emocí. Protéká-li námi životní energie harmonicky, neblokovaná překážkami, cítíme se lehce, volně a šťastni. Být šťastný znamená být v dokonalé rovnováze. Netíží-li nás úzkost a napětí, otevře se srdeční čakra a zprostředkuje nám příjemné pocity a sílu. Tato síla hojí vnitřní rány a dovoluje zapomenout na bolestné a nepříjemné prožitky z minulosti.
Pocit štěstí je bohužel pomíjivý. Týká se jen fyzického a psychického „obalu“. V anáhatě prožíváme sice ánandu (radost, blaženost), avšak chybí tu sat (pravda) a čit (vědomí). Tušíme tu sice vnitřní pravdu a krásu, avšak nedovedeme si tento stav udržet natrvalo. V pomíjivém okamžiku blaženosti si musíme být neustále vědomi, že ještě nejsme u cíle. To nás ovšem nesmí odradit od dalšího úsilí.
Nepochybně přijde den, kdy se navždy zakotvíme v Božském Já a pak už nás nic neohrozí ani nezraní.
V Bhagavadgítě (II/58) říká bůh Kršna:
Jógin ovládá smysly jako želva nohy:
podle potřeby je vytahuje a stahuje.
Jógin se obrací ven ke světu, aby plnil světské povinnosti. Chce-li přijít do kontaktu se svým Pravým Já, stáhne se opět do svého nitra. A protože se neidentifikuje ani s tělem, ani s myšlenkami, ani s city, zůstává v hloubi nitra ochráněn před světskými bolestmi a zklamáními.
Velký problém, s nímž se setkáváme zejména v anáhata-čakře, je světská připoutanost. Cítíme se k někomu vázáni, i když nás často onen vztah neuspokojuje. Pocity sounáležitosti vyvěrají z přírody a přirozenosti a jsou důležité pro udržení sociálního řádu. Pokud jsme ovšem splnili už své světské povinnosti, a přesto se nemůžeme odpoutat od starostí o rodinu a o majetek, je to sounáležitost falešná. Připoutanost je po egu druhou největší překážkou na duchovní cestě.
Jak ale poznat, jsou-li city výrazem připoutanosti, anebo opravdové lásky? Na to je jednoduchý test:
Lpění je druh připoutanosti, stejně jako zášť a pomstychtivost. Tělo sice umírá, ale připoutanost nás provází po několik životů. Příčinou všech problémů je MAMATÁ – připoutanost k „to je moje“. Mamatá je mocná síla, která vhání člověka do chtění a očekávání. Přisaje se jako pijavka a vysává duchovní sílu. Jejími druhy jsou ÁŠÁ (očekávání) a TRŠNÁ (žízeň, přání, chtění). Dokud jsme se od toho všeho neoprostili, nemůžeme dosáhnout cíle. Ukazuje to následující příběh:
Za jedním sedlákem přišel jednou jeho Mistr, aby mu připomněl základní povinnost člověka v životě. Pravil: „Tvůj syn dospěl a převzal za tebe hospodářství. Je tedy načase, aby ses věnoval duchovnímu sebezdokonalení.“ Sedlák lpěl velice na své rodině a na majetku. Řekl: „To ještě nemůžu. Napřed se mi syn musí oženit, a taky bych se ještě rád dočkal potomka. Potom za tebou, Mistře, přijdu.“
Za pár let se Mistr u sedláka objevil znovu. Mezitím přišlo na svět několik vnoučat a Mistr řekl: „Teď už máš zajištěné pokračování rodu i péči o hospodářství, a tak se mnou můžeš jít.“ Sedlák odmítl ještě prudčeji než předtím: „Nevidíš, že mě tu potřebujou? Kdo by se staral o děti, když jsou mladí na poli?“ A Mistr zase odešel.
Nedlouho nato sedlák zemřel, a protože byl tak silně připoután ke své rodině, narodil se jako telátko na synově dvoře. Vyrostl ve statného býka a mladý sedlák ho používal k práci na poli. Mistr přišel znovu do vesnice, poznal sedláka v jeho zvířecí podobě a znovu mu nabídl, aby s ním šel. Ale bývalý sedlák k tomu nebyl připraven ani teď: „Co by si beze mě můj syn počal? Koupil teď nový pozemek a nemá jiné tažné zvíře než mě.“
Sedlák zrozený v podobě býka za několik let zemřel sedřený těžkou prací. Znovu se narodil v témže hospodářství, tentokrát jako pes. Pobíhal okolo dvora a velice bděle hlídal. Když se ale chtěl přiblížit k vnoučatům, jeho vlastní syn po něm hodil kamenem. Ačkoliv s ním rodina nezacházela ani trochu hezky, stále nebyl schopen následovat Mistra. „Kdo by hlídal dům, když s tebou odejdu?“ dělal si starosti. „To by si zloději přišli na své, kdybych tu nebyl.“
A tak to šlo dál a dál. Mistr přicházel rok co rok, třebaže každé další sedlákovo převtělení znamenalo pokles jeho vědomí. Narodil se jako had a potom jako červ, který živořil ve chlévě na svém dřívějším hospodářství. A ve všech těchto proměnách zůstával připoután ke svým příbuzným a ke svému majetku. Připoutanost mu zabraňovala následovat Mistra na cestě k Bohu.
Jeden Mistr opakoval na satsanzích pouze dvě slova: „odpojit – spojit“. Tím vyjadřoval, že se nejprve musíme „odpojit“ od toho, co nás poutá ke světu, abychom se mohli spojit s Bohem. Jako semeno umírá, aby mohlo vzklíčit, musíme se zříci všech vazeb, abychom se uvolnili pro další cestu až k cíli.
Připoutanost je příčinou mnoha nepříjemností. Připoutanost plodí nároky a očekávání a nesplněná očekávání plodí hněv. Odmítne-li nám někdo splnit nějaké přání, vezme-li nám někdo něco, na čem lpíme, máme zlost. Jestliže tyto vzněty ze spodních čaker nedovedeme včas pročistit, můžeme ztratit všechno, co jsme svým úsilím a pod vedením Mistra získali. Ukazuje to následující podobenství:
V jedné džungli žil jógin, který vládl mnoha siddhi. V chatrči s ním přebývala malá myška a jógin jí každý den dopřál nějaký drobný pamlsek. Jednoho dne si myška začala stěžovat. „Mistře, já mám trápení!“ „A co tě trápí, myšičko?“ zeptal se Mistr. „Kolem domku se plíží kočka a já se jí bojím,“ zapištěla myška. „Nic se neboj, já tě proměním v psa.“ Za nějakou dobu přiběhl pes za Mistrem a celý se třásl. „Mistře, já mám strach! V džungli se objevil tygr.“ „No dobrá, já tě tedy proměním ve lva a nemusíš se tygra bát.“ A tak se díky Mistrově milosti stal z malé myšky mohutný lev. Jednoho dne si Mistr odřel do krve nohu o kámen. Přišel domů a ulehl k odpočinku. Tu k němu přišel lev a začal mu ránu olizovat. Mistr chtěl nohu stáhnout, ale lev si ji přidržel tlapou. Mistr kouká a vidí, že šelmě svítí nebezpečně oči. Lev zapomněl, že díky Mistrovi je tím, čím je, že díky němu nabyl všechnu svou sílu. Převládly v něm instinkty šelmy, divokého zvířete. Mistr to poznal a mávnutím ruky proměnil lva opět na malou myšku.
Nejdůležitější je vnitřní vairágja (odříkání). Odříci si, zříci se znamená zříci se na prvním místě zlozvyků, odstranit ze své duchovní cesty balvany ega, chamtivosti, agresivity, nevraživosti.
Většina vnitřních překážek, které člověka brzdí ve vývoji, je zakotvena v podvědomí, a proto je k nim tak těžký přístup. Systém Jóga v denním životě nabízí velice účinnou techniku, díky níž budeme s to prosvítit i nejskrytější kouty psychiky: „Self-inquiry meditation“.
Všem nám připadá velice obtížné se čehokoli vzdát. Odříkání v nás totiž vyvolává strach a potřebu obrany, protože ulpíváme na svých zvyklostech i v případě, že nám škodí. Myslíme si, že pokud se něčeho vzdáme, ohrozíme svou identitu. A přitom je to přesně naopak.
Lotos v anáhata-čakře má dvanáct okvětních plátků. Symbolizují manas (mysl), buddhi (rozum, intelekt, schopnost myslet), pět prán a pět upaprán. Podle jiného pojetí reprezentují okvětní plátky kromě mysli (manas) a intelektu (buddhi) pět džňánéndrijí a pět karméndrijí.
Dvanáct okvětních plátků lotosu představuje dále dvanáct nejdůležitějších vlastností srdečního centra: radost, mír, lásku, harmonii, spokojenost, jas, čistotu, soucit, porozumění, schopnost odpouštět, trpělivost, dobro.
Žít s laskavým, otevřeným srdcem znamená v sobě probudit a pěstovat těchto dvanáct vlastností. Zaléváme-li lotos anáhaty vodou bhakti (oddanosti), rozvine se lotos s dvanácti okvětními plátky do nebeského květu vesmírné lásky a všichni se radují z jeho nádherné vůně.
Anáhata-čakře se také říká ČINTÁMANI, to proto, že obdařuje člověka schopností vyjadřovat myšlenky a city v úchvatných slovech, obrazech nebo melodiích. V anáhatě se tříbí a obohacuje vnímání, rozvíjí se v ní tvůrčí talent jímající srdce ostatních lidí. Objevený poklad ničím neohraničené lásky probouzí v člověku přání podělit se o něj s ostatními. Ve verších, příbězích, obrazech a tónech vyvěrajících ze srdce zvučí ty nejčistší a nejkrásnější lidské struny. Jsou to struny lásky, řeč srdce, volání po Bohu.
Kdo volá Boha, touží po pravdě, lásce a blaženosti. I když umělec Boha v sobě ještě neuskutečnil, jeho vize a intuice nadzdvihly alespoň na chvíli cíp vnitřního závoje a dovolily mu nahlédnout do jiných sfér. Takovýmto nadáním ho obdařila anáhata-čakra. Požehnaní a vnitřně bohatí jsou ti, kdo dovedou uskutečnit svůj umělecký talent. Tvůrčí síla přináší ánandu, vnitřní naplnění a mír duše. Bezpočet uměleckých děl dokazuje, co velkolepého lze vytvořit, otevře-li se v člověku anáhata-čakra.
Každý z nás v sobě chová umělecké schopnosti, které obohacují druhé lidi i nás samotné. Ať malujeme, zpíváme, skládáme hudbu nebo verše, otevřme srdce a pociťujme při tom blízkost a krásu boží.
Božstva anáhata-čakry jsou ŠIVA a ŠAKTI. Šiva nebo PURUŠA je čisté vědomí. Vede člověka směrem k dobru. Šakti nebo PRAKRTI je boží síla, v níž se vědomí manifestuje.
Aspekty Puruši a Prakrti nacházíme také ve sluneční (súrja) a v měsíční (čandra) síle. Sluneční a měsíční energie protékají skrze nádí a významně ovlivňují fyzické i psychické rozpoložení člověka. Pránájáma je účinné cvičení, které obě síly udržuje v harmonii.
Jak už bylo vysvětleno v předchozím pojednání, je levá nádí, idá, spojena s principem proměnlivého měsíce, a pokud dech prochází levou nosní dírkou, uklidňuje emoce. Pokud prochází pravou nosní dírkou spojenou s nádí pingalou – slunečním principem – rozjasňuje vědomí. Nádí-šódhana (dýchání střídavě pravou a levou nosní dírkou) spojuje a harmonizuje obě hlavní nádí a uvádí do rovnováhy cit a intelekt.
Regulovat nádí dechem je důležité zejména pro anáhata-čakru, v níž má člověk tendenci kmitat mezi jasem vědomí a nestálostí citů. Ze srdce znovu a znovu vystupují bolestné vzpomínky, a pokud člověk nedovede zpracovat různé rány a urážky, zůstanou jako „kámen na srdci“.
Uvědomte si: můžete se každý den rozčilovat, být smutný a brečet, ale nikdo vás k tomu nenutí!
Žláza spojená s anáhata-čakrou je thymus. Leží uprostřed hrudi mezi klíčními kostmi. Jsme-li rozčíleni nebo ve stresu, je dobré se v tom místě lehce poklepat klouby prstů. Tím si uklidníme nervy.
Zaplaví-li nás nezvladatelné pocity, počkejme, až příliv opadne, a teprve pak jednejme. Příliš silné emoce rozjitří srdce a zatemní rozum. Nezřídka lidé v dobré víře, že jednají „z lásky“, způsobili ty nejstrašnější války. Všichni dobře víme, jakých krutostí se lidé dopouštěli a dosud dopouštějí „z lásky k Bohu“.
Zášť, chtivost, posedlost, fanatismus, připoutanost, zaslepenost jsou negativní vlastnosti, které zaplevelují i anáhata-čakru. Vstup do božské lásky se otevře teprve tehdy, až tyto vlastnosti překonáme.
Vzedmou-li se v anáhatě vlny, jsme jako člun na rozbouřeném moři. Musíme vyvinout veškerou sílu, abychom se zachránili. Maháprabhudží v jednom ze svých bhadžanů přirovnává hledajícího k zoufalému lodníkovi, který v bouři volá Boha:
Bože, jak daleko je ještě spásný přístav?
Bez cesty, beze směru jsem ztracen v nekonečném oceánu.
Halí mě těžké mraky černé nevědomosti.
Vichřice vášní a zloby vzdouvají vlny do hrozivé výšky.
Poháněn žádostivostí jsem ztratil cestu.
Pane, pomoz mi přestát ten děsivý nečas!
Maháprabhudží říká:
Jak temné mraky tě obklopují karmy
a z jejich obklíčení není úniku.
Jen milost gurudévy tě může vysvobodit
podobně jako vítr, jenž rozhání mraky.
Zvířecí symbol v anáhatě je černá antilopa. Antilopa je rychlá, silná a zároveň půvabná a nesmírně vnímavá. Svými bystrými smysly větří nebezpečí dlouho dopředu. Je bdělá ve dne v noci. A tak bychom na své duchovní cestě měli být bdělí i my.
V anáhatě nacházíme ještě dva další významné symboly, totiž šesticípou hvězdu a nov. Obě znamení symbolizují proměnlivost charakteristickou pro srdeční centrum.
Šesticípou hvězdu tvoří dva protilehlé trojúhelníky. Trojúhelník, jehož špička směřuje nahoru, ztělesňuje energii (šakti) nesoucí vědomí směrem vzhůru. Trojúhelník se špičkou dolů naznačuje, že je velice snadné sklouznout z anáhaty opět do nižších čaker. Protilehlé trojúhelníky vypovídají také o boji, který v anáhatě svádí duchovnost s emocemi. Pročistíme-li světské city a pocity a povzneseme- li je k duchovní lásce, zažijeme v srdečním centru poprvé boží světlo. Ono světlo však ještě není trvalé, protože se stále ještě zmítáme v protikladech a duchovní city jsme dostatečně neupevnili.
Měsíc přibývá den ode dne, až doroste do zářivého úplňku. Podobně díky každodennímu cvičení přibývá duchovní energie, až jednoho dne doroste do úplnosti. A jako změny měsíce ovlivňují přírodu, tak podléhají city v srdci neustálým změnám. Útočnost se střídá s mírumilovností a dobrotou, přebujelost s vyrovnaností.
Srpeček novu je na nebi sotva viditelný, a stejně tak sotva znatelná je naše láska k Bohu, protože hlavní díl své lásky upínáme stále ještě ke světským věcem. Láska k máje vede znovu a znovu ke zklamání, zatímco láska k Bohu nás nikdy nezklame. Čím více směrujeme svou lásku k Bohu, tím více lásky proudí směrem k nám.
Upínáme-li vědomí neustále k Bohu, nezbude zanedlouho místa, kde bychom Boha neviděli. Jakmile řeka vplyne do moře, přestane existovat řeka, přestanou existovat břehy, a je tu jen nekonečný, bezbřehý oceán, rozprostírající se do všech světových stran. A to je náš cíl – vplynutí do jednoty s Bohem.
Barva anáhata-čakry je světle modrá. Modrá barva představuje duchovnost a jednotu. Je to barva jasného nebe bez mraků, odraz čistoty a nekonečnosti. I plamen svíčky je uprostřed modrý, neznečištěný kouřem. Pročistíme-li oheň v manipúře, bude čistý i jeho odraz v anáhata-čakře. Někdy při meditaci vnímáme v anáhata- -čakře žlutooranžové vyzařování manipúry.
Tattva anáhata-čakry je VÁJU – vzduch. Vzduch dává předpoklad k pohybu, k rozprostranění, symbolizuje šíři a nekonečnost srdce, v níž se může vědomí šířit bez hranic. Váju se pojí se smyslem hmatu, s kůží, s dotekem. Dotek srdce je jako ponor do nekonečného oceánu citů.
Vzduch v pohybu vyvíjí neobyčejnou sílu. Vichřice jsou s to vyvrátit silné stromy a pobořit domy. Síla vichru je obsažena i v anáhata-čakře. Lze ji použít jak k dobrému, tak ke špatnému. Vztek dovede zpustošit všechno krásné a dobré, co jsme dlouho a dlouho budovali. Naopak síla lásky přenáší hory a dělá zázraky.
Nejdůležitější a nejkrásnější vlastnost anáhata-čakry je BHAKTI. Bhakti je láska a oddanost. Láska a oddanost se projevují porozuměním, soucitem a ochotou pomoci, schopností odpouštět. Kdyby všichni lidé uskutečnili tuto vlastnost, nebylo by více bojů a válek. Začala by opět satja-juga, zlatý věk harmonie, lásky a ohleduplnosti. V současné době jsme tomu bohužel na hony vzdáleni. Kéž bychom dovedli nastolit harmonii, lásku a ohleduplnost alespoň ve své rodině.
První stupeň sebeuvědomění znamená uvědomit si vlastní já v každé živé bytosti. Kdo k tomuto uvědomění dospěl, cítí radost a bolest ostatních, jako by to byla radost nebo bolest jeho vlastní. Pak zajisté nebude schopen pozřít maso, protože v něm ucítí úzkost a utrpení vražděných zvířat.
Spatřujeme-li Boha v sobě i ve všech ostatních tvorech, probudí-li se v nás nekonečná, všeobjímající láska a soucit s ostatními živými bytostmi, podařilo se nám realizovat očištěnou anáhata-čakru – tak jako jóginovi v následujícím příběhu.
Jeden jógin seděl pohroužen v meditaci pod stromem a tu mu usedl na koleno malý ptáček. Jógin otevřel oči a viděl, jak se ten tvoreček celý chvěje. „Čeho se bojíš, ptáčku?“ zeptal se. „Vidíš támhletoho strašného sokola? Pronásledoval mě až sem a chce mě zabít. Jsi moje poslední naděje, prosím tě snažně, zachraň mi život.“ Jógin slíbil ptáčkovi, že ho dravci nevydá. Vtom ale přiletěl sokol a požádal jógina: „Prosím tě, vydej mi mou kořist. Nejedl jsem několik dní, vysílený hladem jsem se s vypětím všech sil pustil za tímhle ptáčkem. Jestli ho nesním, umřu.“
Jógin se ocitl mezi dvěma tvory, kteří se na něj v zoufalé nouzi obrátili o pomoc. Přitom život každého z nich znamenal smrt toho druhého. Bez dlouhého rozmýšlení vzal nůž, vyřízl si ze stehna kus masa velký jako onen malý ptáček a hodil ho sokolovi. Na to oba ptáci zmizeli tak nenadále, jako se objevili. Rána se jóginovi zacelila a nenechala po sobě ani jizvu. Tu poznal, že všechno byla zkouška od Boha.
V takové zkoušce může obstát jen ten, kdo v sobě uskutečnil SANT BHÁVU a SAMADRŠTI a slouží nezištně všem živým tvorům. Sant – světec – je jako strom. Strom není připoután k tomu, kdo ho zalévá a hnojí. Nechá ve svém stínu odpočívat všechny, jak lidi, tak zvířata. I plody má pro všechny a nezazlívá nikomu, že je trhá. Nechová nenávist ani k tomu, kdo po něm hodí kamenem. Naopak, nabídne mu sladké ovoce a tomu, kdo ho pokácí, je užitečný svým dřevem.
Láska má různé podoby. Jednou z podob lásky je vztah k partnerovi, dětem, přátelům. Je to láska krásná a důležitá. Potřebujeme objekt pro svou lásku, a dokud ho nenalezneme, cítíme se neklidní a nenaplnění. Jak už bylo řečeno, nehledá člověk ani tak někoho, kdo ho bude milovat, jako spíše někoho, koho by mohl milovat on. Každý potřebuje dávat lásku. Ztratíme-li milovaného nebo milovanou, pociťujeme v srdci prudkou bolest. Lékaři ji však nedovedou diagnostikovat, protože nemá fyzickou příčinu. Je to psychický zátaras, který blokuje proud lásky vyvěrající ze srdce.
Jiný druh lásky pociťuje bhakta – hledající Boha. Jeho vnitřní stavy jsou podobné těm, které prožívá člověk postižený touhou lásky světské. Zpívá se o nich v písni jógina meditujícího v noci:
Svět spí, ale já bdím.
Čekám na tebe, můj milovaný Pane.
Jen jógí a rógí nespí.
Tomu, kdo bdí, se zjeví Vytoužené.
A spící bhógí všechno promešká.
Dva druhy lidí nemohou spát: jóginovi v tom brání touha po Bohu a nemocnému bolest. Jenom „bhógí“ – světský člověk – spí hlubokým spánkem nevědomosti. Ti, kdož bdí, dosáhnou toho, po čem touží. Nemocný se léčí a je mu navráceno zdraví, hledající bhakta nalézá Boha.
Paramahansa Jógánanda vyjádřil svou nesmírnou touhu po Bohu v krásné písni:
Door of my heart open wide I keep for Thee.
Will Thou come, will Thou come, just for once come to me!
Will my days fly away without seeing Thee, my Lord?
Night and day, night and day, I look for Thee, o my Lord.
Dveře svého srdce mám dokořán otevřené pro Tebe.
Navštívíš mě, navštívíš mě? Alespoň jednou ke mně přijď!
Cožpak uplynou mé dny, aniž bych Tě spatřil, Pane?
Ve dne v noci, v noci ve dne Tě, Pane, vyhlížím.
Otevři dveře svého srdce tak doširoka, aby je Bůh nemohl minout. Ty, kdo k Bohu chovají tak nezměrnou a čistou lásku, Bůh dozajista jednoho dne navštíví.
Když jednou dlela manželka Šrí Tulsídáse u svých rodičů, přepadla jejího muže nepřekonatelná touha mít ji opět u sebe. Třebaže byla noc a venku lilo, neprodleně vstal a vydal se do nepohody. Když dorazil zcela vyčerpaný ke své milované, přivítala ho větou, která změnila celý jeho život: „Kdybys věnoval Bohu všechnu tu sílu a lásku, kterou jsi vydal, aby ses dostal ke mně, byl bys Ho už dosáhl.“ Tulsídás hluboce zasažený těmito slovy se od té chvíle stáhl od světa, meditoval a veškerou svou lásku zaměřil na Boha. Uvědomil si a uskutečnil Boha v sobě a v tomto božském stavu napsal své největší dílo Rámčaritmánas. I jeho bhadžany naznačují člověku cestu k pravé lásce – k lásce k Bohu.
Bhakta si jako objekt své lásky volí určité konkrétní ztělesnění Boha a k tomu pak vysílá modlitby, tomu odevzdává svou oddanost. Nespokojuje se s tím, že Bůh je „všude“ – ne, potřebuje ho vidět na vlastní oči! A všemohoucí Bůh, který je láska sama, plní přání svých bhaktů, bere na sebe lidskou podobu a sestupuje na zem.
Maháprabhudží říká ve ŠRÍ VIGJÁN DÍP GÍTĚ:
Prvky jsou přítomny všude ve vesmíru. Aby však mohly působit, musí se projevit v podobě.
Vezměme si jako příklad element ohně. Oheň „dřímá“ v každém předmětu. Na „spícím“ ohni však ani neuvaříme, ani se jím ne ohřejeme. Teprve když se „probudí“, ožije a projeví se v podobě plamenů, může sloužit k užitku. Stejně tak je tomu s Bohem bez podoby (nirguna) a v podobě (saguna). Bůh-nirguna je sice všudypřítomný, ale nemůžeme ho oslovit, nemůžeme ho dosáhnout.
Jak by mohla působit modlitba vysílaná do „nekonečného nic“? Na koho bychom se obraceli s prosbou o radu a o pomoc, když nezvládáme problémy, které nás potkávají na duchovní cestě? Zejména na cestě kundaliní-jógy potřebujeme osobní vedení sagunového božího vtělení. Náš saguna Bůh přijímá proud lásky vyvěrající z našeho srdce. Kdybychom takového příjemce neměli, zůstane láska zablokovaná a zatarasí duchovní vývoj.
Lékař může léčit, jen dokud je naživu. Král má moc, jen dokud žije. A podobně jenom živý Mistr může předávat učení, které podle prastaré tradice přechází z Mistra na žáka. Mistr naznačuje, kam máme modlitbou, mantrou a meditací směrovat svou bhakti.
Přesto existují výjimky. Horoucí touhou a vroucí modlitbou můžeme přivolat z astrálního světa duši, která v sobě uskutečnila Boha, a řídit se jejími pokyny.
Třetí druh lásky je všeobjímající boží láska. Bůh je láska a láska je Bůh. Boží láska stvořila bezpočetné formy života, boží láska je ochraňuje a vede po cestě vesmírem. Božské Já se rozmnožilo do nekonečného množství všech živých bytostí proto, aby je nakonec opět sjednotilo ve své jedinosti a jedinečnosti.
Velký světec rši Nárada popsal ve svých Bhakti-sútrách devět prvků bhakti-jógy:
Učiníme-li devět principů bhakti-jógy součástí svého života, rozkvete nám v srdci naplno boží láska. Cítíme-li při modlitbě a meditaci boží přítomnost, přetéká srdce neskonalou radostí. Příval lásky a blaženosti je tak prudký, že ho nádoba srdce nestačí pojmout a přebytek proudí ven v slzách štěstí. Angličtina má pro tento stav výstižný výraz: „fountain of joy“ – gejzír radosti. Výsostný stav čisté lásky a blaženosti, kterého dosahujeme v anáhata-čakře, se nazývá BHÁVA-SAMÁDHI. V bháva-samádhi prožíváme první spojení s Bohem.
Ale ať je tento zážitek sebenádhernější, neztrácejte se v moři krásných pocitů. Nezůstávejte stát a pokračujete dále k cíli.
Maháprabhudží učí:
Miluj každého živého tvora přinejmenším stejně jako sebe sama.
Mějte úctu ke všem živým bytostem, neboť v každé z nich přebývá Bůh. Cítíme-li Boha ve vědomí svého srdce, uskutečňujeme tím lásku k sobě samým i k ostatním. Žádná moc na světě kromě lásky není s to otevřít srdce! Dávejte lásku, dávejte ochranu, dejte sami sebe, můžete-li tím někomu pomoci. Čím více dáváte, tím více se vám vrací. Nechte proudit energii. Zasazujete-li se o dobro druhých, bude vás matka příroda zásobovat novou a novou energií. Nepromarněte onu sílu, využijte ji pro něco smysluplného. Předávejte ostatním, co se vám podařilo, a modlete se, aby se vám dařilo uskutečňovat další dobré a užitečné věci. Neplýtvejte časem, protože život utíká.
Šrí Kabírdás napsal v jedné ze svých básní:
Život je jako voda v dlani, nezadržitelně protéká mezi prsty a za okamžik budeš mít ruce prázdné. S každou promarněnou vteřinou ztrácíš vzácnou perlu a přitom nevíš, jak dlouhý je náhrdelník tvého života.
Každý okamžik je nenávratná a nenahraditelná příležitost. S každou vteřinou se krátí život. Promrhaný čas je navždy ztracený – naproti tomu sebemenší úsilí, sebemenší krůček se přičítá k dobru. Zkuste myslet na Boha jakožto na lásku při každém úderu srdce, při každém nadechnutí a vydechnutí. Boha nenajdeme vně sebe. Jen uvnitř sebe nalezneme Boha pomocí bhakti a džňány. Jednota poznání, vědomí a lásky je předpokladem šťastného a úspěšného života. Kdo se snaží nalézt Boha vně sebe, jedná pošetile jako žena v následujícím podobenství:
Jedna stará paní chodila kolem domku s očima upřenýma na zem a zoufale cosi hledala. Uviděl ji kolemjdoucí mladík, chvíli ji pozoroval, pak k ní přistoupil a zeptal se, může-li jí nějak pomoci. „To budu moc ráda,“ řekla stařenka vděčně. „Ztratila jsem jehlu a nemůžu ji najít.“
Chlapec se pustil do hledání. Hledali oba, prohledali celé okolí domku, jehla nikde.
„Matičko,“ zeptal se nakonec mladík, „a v kterých místech jste vlastně tu jehlu ztratila? Nevzpomenete si na to?“
„Ale jak bych si nevzpomněla. Upadla mi, když jsem šila vevnitř v domečku.“
„A proč ji teda, prosím vás, hledáte venku?“
„Protože uvnitř je tma a není nic vidět.“
Příběh se zdá být nesmyslný. Ale přiznejme si upřímně: nejednáme někdy stejně jako ona stařenka? Tvrdošíjně hledáme štěstí ve vnějším světě, pobíháme sem a tam a hledáme lásku a uznání. Jenomže hledáme na špatném místě, a proto nic nenacházíme. Vstoupíme-li však dovnitř, najdeme to, po čem toužíme, ve spojení se svým skutečným Božským Já.
Žít podle systému Jóga v denním životě znamená nalézat ono spojení se svým skutečným Já, udržet si je při každé činnosti po celých čtyřiadvacet hodin a všechno, co děláme, dělat s rozmyslem a s láskou. Duchovní cvičení a světské konání splynou v jednotu, činíme- li všechno s postojem NÁHAM KARTÁ, PRABHUDÍP KARTÁ – „Já nejsem ten, kdo činí, Bůh je ten, kdo činí skrze mě.“
Mantra v anáhata-čakře je JAM. Znamená dávat, uvolnit, dát svobodu. JAMA je také název pro pět etických příkazů rádža-jógy:
Dodržovat tyto principy a tím pročišťovat vědomí i srdce je úkol na celý život. Blokády v anáhata-čakře rozpouští modlitba, opakování mantry, satsang a zpěv bhadžanů. Ale modlitba, mantra, satsang a bhadžany pročišťují i manipúra-čakru a višuddhi-čakru. Protéká-li energie volně srdeční čakrou, odplavuje smutek, hněv, strach, úzkost a nervozitu.
Vyhýbejte se všem vlivům zatemňujícím vědomí. Denně děláme tolik zbytečností, které neprospívají ani nám, ani komukoli jinému. Mnoho citů a myšlenek se ztrácí v nesmyslnosti jako olej rozlitý v písku.
Pročišťujte myšlenky a city četbou duchovní literatury a ve společností lidí, kteří hovoří o Bohu a o pravdě. Hodnotu má četba a rozhovory, které rozšiřují poznání a touhu po Bohu. Naopak všelijaká pomýlená literatura a špatná společnost mohou člověka svést ze správné cesty.
Poznání, které získáme četbou nebo v rozhovoru, je sice podnětné, avšak uvědomění a uskutečnění lze získat pouze vlastní zkušeností, cvičením, meditací. Namalované jablko nás nenasytí a recept sám o sobě ještě neznamená oběd. Albert Einstein řekl velmi případně: „Gram praxe má větší cenu než tuny teorie.“ A jógini učí: „JÓGAH KARMASU KAUŠALAM – Jóga přináší úspěch v konání.“
Dejte, cokoli můžete dát. Nechť je vaše existence pomocí pro ostatní. Opakujte boží jméno – mantru – a cokoli konáte, konejte ve jménu božím. Zůstanete-li v srdci ve spojení s átmá, nevyschne ve vás nikdy zřídlo lásky a nikdy neochabne vaše vnitřní síla.
MANTRA-ŠAKTI, síla slova, je nesmírná síla, kterou lze objevit a probudit v anáhata-čakře. Naplňuje se spontánním, nepřetržitým opakováním mantry – ADŽAPA-DŽAPA. Adžapa znamená, že mantra proudí sama od sebe, aniž si to uvědomujeme, proudí v bdělém stavu i ve spánku. Stává se oním nepřetržitým spojením s Bohem. Opakujte mantru, a ucítíte stálou přítomnost Boha v srdci. A ta opět posílí vaši lásku k Bohu. Láska k Bohu probudí touhu Boha uzřít a ona touha povede konečně ke svému naplnění a ke sjednocení s Ním.
O adžapě napsal Maháprabhudží bhadžan:
Adžapa je nejkrásnější přístup k mantře,
zpívej SÓ HAM, a pocítíš v srdci SAT-ČIT-ÁNANDU.
Adžapa pročišťuje antahkaranu.
Ve chvíli, kdy už nebudeš mít zapotřebí cvičit adžapu,
dosáhneš vítězství.
O významu adžapy se vypráví v jednom příběhu z Rámájany:
Když Ráma osvobodil svou ženu Sítu ze zajetí vládce démonů Rávany a všichni se šťastně navrátili do Ajódhji, Hanumán, vůdce opičího vojska a věrný Rámův bhakta, zůstal u nich v paláci. Za nějakou dobu na něj Sítá začala žárlit, protože Ráma, namísto aby věnoval pozornost jí, neustále se obracel k Hanumánovi. Co ho k tomu Hanumánovi tak přitahuje, že si nevšímá nikoho jiného než jeho? Ráma vytušil její myšlenky, namísto odpovědi se sehnul k Hanumánovi a vytrhl mu ze srsti chlup. Přidržel chlup Sítě u ucha a ta uslyšela, jak zní „Rám, Rám, Rám“.
„Už chápeš?“ zeptal se Ráma Síty. „To nejsem já, kdo se k němu obrací. To on mě k sobě poutá nepřetržitým opakováním mého jména.“
Adžapa-džapa proniká mysl, duši i tělo tak, že je jí naplněna každá buňka, každé hnutí mysli. O Hanumánovi se vypráví, že když zíval, luskal prsty v rytmu mantry, aby ji nemusel přerušit. Dodnes při zívání luskají indičtí bráhmani a panditi prsty. Znamená to, že v každém okamžiku a v každé situaci v nich proudí mantra.
Jak se pozná, že člověk dospěl do stadia adžapy? Neomylným znamením toho je probuzená SANKALPA-ŠAKTI.
Sankalpa-šakti je dovršením IČČHÁ-ŠAKTI (síly vůle). Sankalpa-šakti dodává myšlenkám a přáním tolik energie, že se začnou plnit. Následující příběh ukazuje, jak se nadpřirozená síla (siddhi) sankalpa-šakti uskutečňuje.
V královské zahradě stál mezi ostatními skvostnými stromy také jeden mladý mangovník. Toho roku měl poprvé rodit. Jednoho dne se po zahradě procházeli královští manželé a tu si královna všimla mangovníku a projevila přání ochutnat jeho první dozrálý plod. Král jí přislíbil, že první mango nebude patřit nikomu jinému než jí, okamžitě si dal zavolat zahradníka a poručil mu, aby zrající manga ve dne v noci střežil. Navíc přikázal natáhnout kolem stromu jemnou síť, aby se k mangům nedostal ani člověk, ani zvíře.
Za nějakou dobu, když už první mango byl zralé jen je utrhnout, šel kolem královské zahrady mladý Cikán se svou ženou. Žena si všimla zářivě zlatých plodů pod ochrannou sítí a řekla mazlivě: „Víš přece, že by muž měl splnit každé přání své ženy. Vidíš támhleto zářivé mango? K smrti ráda bych ho ochutnala.“
Její muž vládl sankalpa-šakti. Natáhl ruku a v tu chvíli mu na ní mango leželo. Podal ho své ženě a ta si na něm pochutnala.
Příštího dne zavolala královna zahradníka a požádala ho, aby jí přinesl dozrálé mango. Zděšený zahradník zjistil, že mango záhadně zmizelo. Strom byl ochráněn sítí, střídaly se u něj stráže, zahradník nechápal, jak se to mohlo stát. Rozzuřený král přikázal zloděje najít a popravit. Pověřil tím úkolem svého syna.
Když se muž obdařený sankalpa-šakti dověděl, co se stalo, sám se šel princi přihlásit, aby místo něj nebyl potrestán někdo jiný. Nevzal mango ve zlém úmyslu, chtěl jenom potěšit svou ženu. Poctivě princi přiznal, jak se všechno seběhlo, a princ pocítil vůči čestnému mladíkovi velkou úctu. Přemýšlel, jak ho zachránit před šibenicí. Šel za otcem, celou příhodu mu vylíčil a s velkým obdivem mluvil zejména o Cikánově nadpřirozené schopnosti.
„Ať má jakékoli schopnosti, stejně si zaslouží šibenici!“ zlobil se král. „Neměl byste se, otče, od něj napřed jeho schopnosti naučit?“ navrhl princ.
Král si dal tedy mladého muže zavolat, posadil si ho k nohám a přikázal mu, aby ho učil svému nadpřirozenému umění. Ať se však král snažil sebevíc, učení se mu nedařilo.
Tu opět skromně podotkl princ: „Můj vznešený otče, vy sedíte nahoře na trůně a svého učitele jste nechal klečet u svých nohou. Tak jako voda stéká seshora dolů, tak sestupuje i učení od Mistra seshora dolů k žákovi. V tomto případě jste vy žák, a jestliže váš učitel před vámi klečí, nemůže k vám jeho umění sestoupit. Je zcela proti přírodním zákonům, aby Mistr klečel před žákem.“
Král pochopil, sestoupil z trůnu a pobídl Cikána, aby na trůn usedl místo něho. Sám si mu klekl k nohám. Muž obdařený sankalpa-šakti králi požehnal a v tu chvíli na krále Cikánovo umění sestoupilo samo od sebe. Král jen vztáhl ruku a v okamžení se na dlani ocitl jakýkoli plod z jeho zahrady, který si přál.
„Naučil jsem se, co jsem chtěl, a teď mohou stráže odvést Cikána na šibenici.“
A tu princ opět zasáhl: „Uvědomujete si, můj vznešený otče, co to znamená zabít svého učitele? Vzal byste tím na sebe strašný hřích.“
Král se zastyděl, sklonil se před Cikánem, propustil ho a na cestu ho bohatě obdaroval.
Někde někdy se ve vesmíru uskuteční každá myšlenka. Určitými jógovými technikami v sobě může člověk probudit sankalpa-šakti a ta pak plní veškerá jeho přání rychleji. Sankalpa-šakti propůjčuje jakémukoli záměru obrovskou a velmi účinnou energii. Působí okamžitě. Sotva si něco pomyslíme, učinili jsme první krok k tomu, aby se nám přání uskutečnilo. Pomyšlení na cíl ovšem neznamená, že už u cíle jsme. Cesta od záměru k cíli je dlouhá a namáhavá. Důležité je, že je určen směr, a sankalpa-šakti pak urychluje chůzi podle směrovek. Měli bychom si ovšem dobře rozmyslet, co vlastně chceme, a zacházet se sankalpou opatrně.
Sankalpa-šakti, mantra-šakti a adžapa-džapa nabývají na síle, cvičíme-li mantra-anušthánu. Další účinné cvičení je jóga-nidrá („jógový spánek“). Při jóga-nidře se dostáváme do hlubokého uvolnění, vědomí se ocitá ve sféře mezi spánkem a bdělým stavem. Myšlenky a přání tu dostávají jasné obrysy, a tím se posiluje rychlé účinkování sankalpa-šakti.
Na jednu věc si musíme dát pozor. Sankalpa-šakti je prosta schopnosti hodnotit. To znamená, že působí, ať si přejeme věc dobrou či zlou. Plní přání jak dobrá, tak zhoubná. Všimneme-li si, že se nám začínají plnit přání, buďme obzvláště opatrní, abychom nepomýšleli na něco, co by nás mohlo zničit. Ukazuje to následující podobenství.
Jeden pocestný vysílený vedrem letního dne se zastavil pod stromem, aby si odpočinul. Nevěděl ovšem, že se náhodou ocitl pod zázračným stromem „kalpa-vrkša“ – který plní veškerá přání tomu, kdo pod něj usedne. Unavený pocestný si pomyslel: „Kdyby tak chtěl zafoukat vánek!“ Jen co to přání v duchu vyslovil, pocítil příjemný, osvěžující chlad. Uvědomil si, že má vlastně ohromnou žízeň a hlad, a opět si představil, jak by bylo krásné, kdyby měl něco k jídlu a pití. V příštím okamžiku před ním ležel plný podnos.
Pocestný se najedl a napil a tu teprve pocítil únavu. Ještě než se stačil rozhlédnout po nějakém pohodlném místu k odpočinku, stálo před ním měkké lehátko. Toho lehkomyslného člověka však vůbec nenapadlo, kde se všechny ty věci berou, a jednoduše je přijímal jako samozřejmost.
Probudil se za soumraku. Rozhlédl se znepokojen kolem sebe a napadlo ho: „Třeba je nahoře ve větvích stromu ukrytý tygr, skočí dolů a zabije mě!“ Nestačil domyslet, když skutečně z úkrytu koruny skočil tygr a muže zabil. A tak se naplnila i tahle jeho myšlenka.
A tak když se nám začnou plnit přání, když se nám samy od sebe řeší všechny problémy, když se nám ode všech lidí dostává přátelství, uznání a úcty, mějme z toho samozřejmě radost, ale zároveň si dávejme velký pozor. „Strom splněných přání“ v anáhatě začal vydávat plody. Proto když člověk dojde až sem, měl by si přát jenom samé dobré a pozitivní věci, myslet pozitivně, mluvit pozitivně, protože probuzená sankalpa-šakti mu splní nejen to dobré, ale i to zlé.
Bajka o chamtivé opici ukazuje, co mohou způsobit neprozřetelná přání.
Jednoho dne se vypravil do lesa muž z kasty „kál-bahélijů“, aby ulovil krajtu pro své představení. Kál-bahélijové nejen předvádějí zkrocené hady, ale také dovedou léčit hadí uštknutí a vůbec se vyznají v bylinách. Muž krajtu brzy chytil, zavřel ji do koše a vydal se na cestu k domovu. Koš byl těžký, horko úmorné, a tak kál-bahélijá usedl pod strom, že si na chvíli odpočine.
V koruně stromu seděla opice. Opice měla k smrti ráda med. Uviděla obrovský koš a pomyslela si: „Tenhle člověk šel určitě vybrat med lesním včelám! V koši nemůže mít nic jiného než med.“ Od té chvíle nemyslela opice na nic jiného, než jak se koše zmocnit.
V duchu si představovala, jak si pochutnává na sladkém medu, a předem se jí sbíhaly sliny. Její myšlenky měly takovou sílu, že vyzdvihly kál-bahéliju z místa a odvedly ho opodál, aby tu vykonal potřebu. Opice sjela rychlostí blesku na zem, uchvátila koš a vyšplhala se s ním zpátky do koruny stromu.
Když to kál-bahélija uviděl, křikl na ni, aby koš neotvírala, ale opice se jenom zašklebila. Nedočkavě odtrhla víko a v tu chvíli se před ní vztyčila rozzuřená kobra. Zděšená opice nebyla schopna pohybu a jediné, co si teď přála, bylo zbavit se co nejrychleji koše, po kterém ještě před chvílí tolik toužila.
Během vteřiny se její původní přání změnilo v pravý opak.
Přejme si jenom to, co nám zajistí trvalejší štěstí. Myšlenky zjasňuje pročištěná ádžňá-čakra a dovoluje člověku nazřít spojení mezi přáním a jeho důsledkem. Prolneme-li pocity srdce s jasnozřivým vhledem a moudrostí, vyvarujeme se nebezpečí, o jakých vyprávějí předchozí podobenství.
Dokud se neotevře anáhata-čakra, nedostává se plné příležitosti ani ádžňá-čakře, aby rozvinula všechny své potence: duchovní energii, moudrost. Anáhata-čakra by měla profiltrovat všechny city a myšlenky a naplnit je bhakti (láskou, oddaností) a džňánou (moudrostí). Bez bhakti je džňána necitelná a bez džňány je bhakti slepá. Úplnost a dokonalost je tam, kde láska a moudrost působí společně.
Na stupni anáhaty všechno chápeme a všechno odpouštíme. Podobně jako Ježíš v Novém zákoně, zdůrazňuje i bůh Kršna v Bhagavadgítě (XII/13–14;18), že je třeba odpouštět nepřátelům.
Miluji takové bhakty, kteří nechovají nepřátelské city vůči nikomu ze živých tvorů, kteří jsou schopni soucitu, prosti sobectví, přijímají stejně jak radost, tak bolest, jsou trpěliví, jsou zakotveni sami ve svém nitru a jsou mi plně oddáni. Ten je mi milý, kdo chová stejné city jak k příteli, tak k nepříteli, kdo stojí nad úctou a opovržením, nad chválou a hanou, kdo ve chvíli štěstí i neštěstí zůstává pevný, neotřesen a prost vší připoutanosti.
Schopnost odpouštět je nesmírná hodnota. Není vznešenějších slov, než jsou ta, která řekl Ježíš na kříži: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
V anáhata-čakře je VIŠNU-GRANTHI, zřídlo radosti a blaženosti. Čím čistší je anáhata-čakra, tím hlubší jsou pocity radosti, vřelosti a štěstí. Tím intenzivněji prožijeme jednotu s Bohem. Když se v srdci otevře Višnu-granthi, vzroste potřeba pomáhat ostatním živým bytostem. Díky srdeční čakře lépe pochopíme problémy jiných lidí. Čím více milujeme Boha, tím více milujeme i lidi, přírodu a všechny živé tvory.
Anáhata-čakra je brána k sahasrára-čakře, k poznání a ke skutečnému Já. Z „brány k Nejvyššímu“ (z BRAHMARANDHRY) umístěné v sahasrára-čakře proudí božské vědomí skrze brahma-nádí do anáhata-čakry. Tím se uzavírá kruh: vědomí se plní láskou a láska se projasňuje vědomím.
Podle toho, jak vyspělé je vědomí, mohou city v anáhata-čakře vést člověka buď k osvobození, anebo do bludiště zmatků. Často se ze všech sil snažíme uniknout ze sítě světské šalby, a přitom se do ní stále beznadějněji zamotáváme. Proč je tomu tak? Protože nehledáme pomoc na pravém místě. Bez boží pomoci nikdy nepřekonáme nesčetné překážky, které před nás staví život. Modlitba je nejlepší prostředek, jak vstoupit do spojení s Bohem a sami se sebou.
Guru Nának řekl:
I kdyby vyšlo tisíce sluncí a měsíců, neodstranily by temnotu nevědomosti v srdci. Tu je s to odstranit pouze guruova milost.
Držíme-li se sebeuskutečněného Mistra, podaří se nám přeplout oceán bytí. Mistr zná cestu a ví, jak nás vést, abychom se nezapletli do sítě máji. Zůstaneme-li v jeho člunu, zcela jistě dorazíme ke břehu. Podle přírodních zákonů stéká voda z vrcholku hory dolů, aby plnila říční koryta v údolí. Podobně i božská milost guruova přichází seshora, aby plnila srdce, jehož hlubiny jsou sídlem oddanosti k Bohu.
Skutečná láska platí vždy a vždy je závazná. Vede ke sjednocení a sjednocením k jednotě. V anáhata-čakře nacházíme boží lásku, neohraničenou blaženost a spojení se svým Pravým Já.
