SAMÁDHI je nejvyšší stav vědomí, jaký člověk může v životě dosáhnout, a je to cíl naší duchovní cesty na této zemi.
Samádhi je šťastný návrat domů, návrat k božskému původu člověka. Když se otevře tisícilistý lotos sahasráry a pojme do sebe džívátmá, dosáhl člověk konečně cíle své dlouhé, namáhavé, dobrodružné cesty a může uhasit svou věkověčnou žízeň nektarem nesmrtelnosti, amrtou. Jakmile vědomí přijde do kontaktu s elementem sahasráry, to je s ÁDI-TATTVOU (nebo také amara-tattvou), promění ji okamžitě na SAT-ČIT-ÁNANDU – pravé bytí – dokonalé vědomí – radost.
Jak popsat vědomí v samádhi?
Ve stavu samádhi přestává existovat individuální podoba. Vědomí a „vědomí si sebe“ trvají sice nadále, avšak oproštěny od dualistické dimenze „to je moje – to je tvoje“. Člověk žije dál, ale jeho vnitřní já spočívá v Nejvyšším Já. Tím končí všechny jeho problémy, bolesti, potíže, tím končí znovuzrození a smrt. Osvobozený žije na zemi ve věčné radosti a poté, co odloží tělo, se jeho vědomí rozpustí v Božském Já.
Setkali jsme se s různými formami vědomí: nevědomí jako při hlubokém spánku, podvědomí jako ve snu, bdělé vědomí, nejvyšší vědomí a kosmické vědomí.
Na spodním konci škály v hlubokém spánku zažíváme stav duchovního nevědomí. Mysl prosta neklidu a starostí se uvolňuje a odpočívá. Po probuzení se ovšem ocitne ve stejném stavu jako před usnutím. Všechny problémy, starosti a neklidné myšlenky se vrátí. Nezměnila se ani naše situace, ani my sami.
Na druhém konci škály vstupujeme v samádhi do nejvyššího vědomí. Zvnějšku většinou stav samádhi nelze rozeznat. Člověk v samádhi může působit, jako když spí, medituje, nebo dokonce jako když omdlel. Podobně jako při spánku se i v samádhi snižují tělesné pocity horka, chladu, hladu, žízně atp. Stav samádhi tělu nijak neškodí. Átmá zůstává spjato s tělem a je si vědomo všeho, co se děje. Člověk se může kdykoli vrátit do normálního stavu, tak jako se do bdělého stavu můžeme vrátit ze sna, pokud se nás někdo dotkne nebo na nás hlasitě promluví.
Zvenčí se tedy mezi samádhi a spánkem nejeví žádný rozdíl, avšak vnitřní rozdíl je absolutní. Ze samádhi se člověk vrací zcela proměněn. I nevzdělaný, omezený, tupý člověk se navrací ze samádhi – poté, co prožil jednotu s Nejvyšším Vědomím – jako mudrc.
Ale ani v samádhi nedosahujeme ještě úplné jednoty s vesmírem. Posledního stupně vědomí, kosmického vědomí, lze dosáhnout teprve po smrti. Stav kosmického vědomí znamená být totožný s vesmírem, s každým jeho atomem, a to na tělesné úrovni není možné. Jakmile se nejvyšší vědomí rozšíří k vědomí kosmickému, schýlí se pozemské bytí k zániku. Tělo je odloženo jako kus oděvu. Může odejít ve zdravém spánku, nebo se stát obětí nemoci.
Pataňdžali popisuje ve svých Jógasútrách tři techniky, které člověka dovedou do nejvyššího vědomí, pokud je cvičí a dokonale zvládne: DHÁRANÁ, DHJÁNA a SAMÁDHI.
Neboť ve skutečnosti jsme my sami to, co hledáme.
Okamžik, kdy se naše já spojí v tomto poznání s Božským Já, je jako rozbřesk po dlouhé temné noci. Kapka splynula s oceánem, paprsek se sluncem. Končí veškeré utrpení, bolest, strach a úzkost (duhkha). Duhkha trvá, dokud trvají karmy, a pomíjí, jsou-li karmy spáleny v ohni božského poznání. Ocitáme se na zápraží MÓKŠI – osvobození. A to je cíl jógy.
Ale ani tím nekončí vývoj, neboť poznání nemá konce. Začíná nový úsek duchovní evoluce. Teprve teď vlastně nastupujeme na cestu jógy v pravém slova smyslu. Netápeme už jako slepci, nýbrž pokračujeme kupředu s jasným zrakem bez pochyb a nejistoty.
Vědomí toho, kdo poznal a uskutečnil, je tak jasné a čisté, že vnímá vibraci Já jako světlo a tón. Tento nezapomenutelný prožitek mění natrvalo a v základu jeho život. Neztotožňuje se už s tělem, myslí, smysly, pocity a city, vlastnostmi, světskými stavy a vztahy. Nic nemůže otřást jeho vnitřní blažeností. Řetězec karem se rozpustil a přestal poutat všechno, co dříve poutal. Átma-džňání je si vědom svého božského bytí – neohraničeného, neměnného, věčného. Objevuje v sobě celý vesmír a je s ním ztotožněn.
Mé tělo je celá země. Mé vědomí se rozprostírá do všech světových stran. Má prána je energie, která proudí každým atomem vesmíru. Veškeré prvky univerza jsou mými prvky. Jsem nekonečný prostor. Mé vědomí, čidákáša, objímá celý kosmos.
K této zkušenosti nevede intelekt, nýbrž jen jednota mezi poznávajícím, procesem poznání a předmětem poznání, uskutečnění SÓ HAM – On jsem já, já jsem On. Veškeré otázky jsou zodpovězeny, veškerá přání splněna. Není ten, kdo by chtěl poznat, není to, co by chtěl poznat, pominulo přání poznat, v úplném a dokonalém bytí zaniká veškeré „chci“.
Prožít tuto zkušenost znamená uvědomit si pravou skutečnost, uvědomit si sebe a uvědomit si Boha. Uskutečnit sebe v Bohu a uskutečnit Boha v sobě. Šrí Šankaráčárja opěvuje osvobozené uskutečněné Božské Vědomí ve slavném bhadžanu ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM.
MANÓ-BUDDHI-AHANKÁRA-ČITTÁNI NÁHAM
NA ČA ŠRÓTRA-DŽIHVÉ NA ČA GHRÁNA-NÉTRÉ
NA ČA VJÓMA BHÚMIR NA TÉDŽO NA VÁJUH
ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
NA ČA PRÁNA-SANDŽŇÓ NA VÁ PANČA-VÁJUR
NA VÁ SAPTA-DHÁTUR NA VÁ PANČA-KÓŠAH
NA VÁK PÁNI-PÁDAU NA ČÓPASTHA-PÁJUH
ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
NA MÉ DVÉŠA-RÁGAU NA MÉ LÓBHA-MÓHAU
MADÓ NAIVA MÉ NAIVA MÁTSARJA BHÁVAH
NA DHARMÓ NA ČÁRTHÓ NA KÁMÓ NA MÓKŠAH
ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
NA PUNJAM NA PÁPAM NA SAUKHJAM NA DUHKHAM
NA MANTRÓ NA TÍRTHAM NA VÉDÁ NA JADŽŇÁH
AHAM BHÓDŽANAM NAIVA NA BHÓKTÁ
ČIDÁNANANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
NA MÉ MRTJU-ŠANKÁ NA MÉ DŽÁTI-BHÉDAH
PITÁ NAIVA MÉ NAIVA MÁTÁ ČA DŽANMA
NA BANDHUR NA MITRAM GURUR NAIVA ŠIŠJAH
ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
AHAM NIRVIKALPÓ NIRÁKÁRA-RÚPÓ
VIBHUR VJÁPJA SARVATRA SARVÉNDRIJÁNÁM
SADÁ MÉ SAMATVAM NA MUKTIR NA BANDHAH
ČIDÁNANDA-RÚPAH ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
Nejsem mysl, intelekt, ego ani vědomí,
nejsem sluch, chuť, čich ani zrak, nejsem pět smyslů,
nejsem nebe ani země, oheň ani vzduch, nejsem pět prvků,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.
Nejsem životní dech ani pět prán, nejsem sedm dhátu,
nejsem pět kóší, nejsem pět orgánů konání,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.
Nejsem připoutanost ani dvojnost,
nejsem chtivost ani závist, ani nenávist, ani hněv,
nejsem dharma, artha, káma, mókša,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.
Nejsem hřích ani ctnost, ani bolest, ani štěstí,
mantra, svatá poutní místa, védy ani oběti,
nejsem potrava ani ten, kdo potravu požívá,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.
Nemám obavu ze smrti, stojím mimo kasty,
nemám otce ani matku, nemám příbuzné ani přátele,
nejsem učitel ani žák,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.
Jsem bez přání a bez tvaru,
jsem obsažen ve všem, pán všech smyslů,
jsem neměnný, mimo připoutanost a osvobození,
jsem Šiva, jenž je ryzí vědomí a blaženství.
Jaké je to vědomí, které zakotvilo své Já v Pravé Skutečnosti a Pravdě? Jak vidí ostatní? Jak vidí své okolí? Jaké myšlenky a city má ten, kdo uskutečnil svou Pravou Podstatu? Jak žije v tomto světě?
Sebeuskutečněného člověka jsme s to spatřit pouze očima duše. Navenek vypadá docela stejně jako kdokoli jiný. Jí, pije, spí, mluví, směje se a vykonává své každodenní povinnosti jako ostatní lidé. Všimneme-li si ho však pozorněji, uvidíme rozdíl. Vyzařuje mír a pohodu, porozumění, čistotu, klidnou důstojnost.
Samádhi a mókša (osvobození) přicházejí sahasrárou, desátou branou. Otevře se tomu, kdo s vytrvalostí a oddaností jde po jedné z jógových cest. Může to být cesta rádža-jógy, která vyžaduje disciplínu a náročná cvičení, nebo cesta karma-jógy – nesobecké služby ostatním, cesta bhakti-jógy – oddanosti Bohu, nebo cesta džňána- -jógy – studia a odříkání. Poslední krok k mókše se ale neobejde bez guru-krpá – guruovy milosti a pomoci.
Jedno lidové úsloví říká: „Neměň svůj vnitřní obraz.“ Vztahuje se i k duchovní cestě, na kterou se člověk vydá a na které ho provází obraz Ištadévy – Mistra. Dojít k cíli znamená neměnit ho, mít ho stále před sebou a samozřejmě ani neměnit cestu. Jak bychom dosáhli vrcholu hory, kdybychom namísto stoupání chodili v kruhu kolem dokola?
Nechápejte ovšem slova „Já jsem átmá“ špatně. Myslet si: „Já jsem Bůh, já žádného Mistra nepotřebuju,“ je scestné. Podobné myšlenky vyvěrají z ega a ze sobeckého intelektu. Je to jakási pochybená teorie, která nemá nic společného se skutečností.
Ego, sobecká sebestřednost, je vyživována šesti činiteli. Jsou to: mládí, krása, peníze, vzdělání, příslušnost k rase či národu a společenské postavení. Střezme se před domýšlivostí založené na vnějškových hodnotách. Máme-li to štěstí, že jsme zdraví, pohlední, bohatí, poděkujme za to Bohu a nevyvyšujme se nad ostatní.
Nezapomínejme na to, že krása spočívá ve vnitřních hodnotách. Tělo je pomíjivé – dneska silné a zdravé, zítra slabé a choré. Buďme rádi, dává-li nám Bůh dost prostředků k obživě rodiny, dal-li nám schopnosti a talent k tomu, abychom dosáhli společenského postavení a uznání. Nezahazujme dary od Boha, přijměme je, užívejme je a buďme mu za ně vděční.
Odevzdejte svůj život Bohu a věřte, že vám dal to, co je pro vás nejlepší.
Na mókšu můžeme pomýšlet teprve tehdy, až zpracujeme své karmy a pročistíme ego, aby se mohlo rozpustit všech pět kóší, které obalují átmá a brání mu v rozletu. Přitom má džívátmá dočasně nepříjemný pocit lability – asi jako když had svléká kůži. Když se had zbavuje staré kůže, nevidí, sotva se hýbe a nemůže přijímat potravu. Jakmile se však zprostí starého obalu, prohlédne a vrátí se mu životaschopnost a síla. Podobně když átmá zbavené pout dosáhne sahasrára-čakry, prohlédne a spatří světlo pravdy. Co bylo dřív, semeno nebo strom? Karmy nebo jejich plody? Odnepaměti pochází semeno z plodu rostliny a rostlina roste ze semene. Podobně karmická akce přináší karmickou reakci a ta opět vzbuzuje další karmickou akci. Karmy a sanskáry (karmické stopy) jsou od počátku nerozlučně spjaty. Pomocí jógy se však můžeme z tohoto koloběhu vyprostit:
JÓGA-AGNIH KARMA DAHATI – Oheň jógy spaluje karmu.
Semena veškerých karem a vásan (tužeb) ztratí schopnost klíčit, teprve až se „upraží“ v ohni jógy. Pak se aspirantovi otevře cesta k mókši. Protože od této chvíle nebudou z jeho činů klíčit nové sanskáry a nebude třeba dalších životů, aby se s nimi vypořádával. Jakmile se rozpustí ego – rozlišování mezi „moje já“ a „tvoje já“ – rozpustí se i sančita-karma neboli karma nashromážděná z minulých životů.
Jinak je tomu ovšem s prárabdha-karmou – karmou, která uzrála v tomto životě a začala působit. Ta se naplňuje dále. Představme si, že roztočíme kolo a pustíme je. Než se zastaví, bude se ještě chvíli ze setrvačnosti točit. Podobně je tomu s karmou. Zničili jsme sice nevědomost – kořen znovuzrozování, ale rostlina, totiž současný život, ještě chvíli trvá.
Mókša ovšem není konečný stav, nýbrž životodárný začátek. Obdaří-li Bůh člověka bohatstvím, nedělá to proto, aby je člověk utratil sám, nýbrž proto, aby je užíval pro službu ostatním. Kdo se dopracoval vědění a zkušenosti, užívá svých poznatků pro dobro druhých. A tak je tomu s člověkem, který dosáhl mókši.
Někteří jógini se stahují ze společnosti do samoty a žijí jako poustevníci daleko od civilizace. Ale i ti meditují pro dobro světa. Pouhá jejich existence je pro svět požehnáním. Říká se, že vítr, který se dotkne džívanmukty, roznáší mír, harmonii a štěstí všude, kam zaletí.
Jiné sebeuskutečněné bytosti jdou naopak mezi lidi, aby je učily pravdě. Zříkají se blaha vaikunthy (nebe) a vracejí se do naraky (pekla) světa, aby pomáhaly živým tvorům. Pomáhat ostatním na duchovní cestě je nádherný úkol, ale zároveň velké umění, které vyžaduje vhled a všeobjímající poznání. Chceme-li duchovně pomáhat ostatním, aniž jsme prožili zkušenost sebeuskutečněného, dávejme pozor, abychom se znovu neocitli v osidlech máji.
Maháprabhudží říká v jednom bhadžanu:
Jste spoutáni řetězy karem a osudu, ten však, kdo poznal
a uskutečnil, je nirbandhana – ničím nespoutaný.
Svoboden chodí po tomto světě.
K tomu se váže názorné přirovnání:
Ve vězení žijí trestanci, kteří spáchali nějaký zločin a musí si ho zde odpykat. Jsou tu ovšem i zaměstnanci, kteří přišli do vězení pracovat dobrovolně. Ti i ti jsou tedy ve vězení, a přece je mezi nimi propastný rozdíl. Zaměstnanci se nedopustili žádného přečinu, pro který by ve věznici byli zavřeni za trest. Mohou přijít a odejít. Trestanci jsou tu zavření a propuštěni budou teprve poté, až si odpykají trest za svá provinění.
Nirbandhana, osvobozený od pout, žije ve světě mezi bytostmi, které jsou spoutány karmami, a většina lidí ho od nich nerozezná. Má schopnost vstoupit svobodně do všech rovin vědomí a opět z nich podle libosti vystoupit. Materiální svět je pro něj pouze jedním prostorem mezi mnoha dalšími, k jejichž dveřím má klíče. Já osvobozeného člověka prodlévá ustavičně v jednotě s Nejvyšším Já.
V podstatě lze rozlišit dva typy samádhi:
Do první skupiny patří laja-samádhi a sahadža- neboli bháva-samádhi, do druhé skupiny savikalpa- a nirvikalpa-samádhi.
V předchozím pojednání je uveden příběh o sedlákovi, který se stále nemohl odhodlat k tomu, aby následoval svého Mistra, protože příliš lpěl na rodině. Připoutanost stahovala jeho vědomí hlouběji a hlouběji, až se zrodil jako hovnivál na dvoře, kde byl dříve hospodářem.
Přesto ho ale jeho guru neopustil. Guru se nikdy nevzdává. Je se svým žákem na každé úrovni, i když si toho žák není vědom. Vztah duchovního Mistra k žákům je věčný. Svůj slib, že žáka za žádných okolností neopustí, dodržuje Mistr, ať se děje, co se děje.
A tak i k tomuhle ubohému hovniválovi přiletěl Mistr v podobě čmeláka, vyzvedl ho z hnoje a donesl ho do lotosového květu. Sedlák si přál setkat se s Bohem a Mistr se mu snažil jeho přání vyplnit – Mistr plní přání svých žáků – a co bylo dál?
Brouk usnul blaženě uspán sladkou lotosovou vůní. Večer se nad ním květ zavřel. Příštího dne v hodině brahma-muhúrta – v době ranního rozbřesku – sestoupili z nebe andělé a utrhli lotos, aby jím uctili Boha. V okamžiku, kdy stanuli před božím trůnem, se květ lotosu rozevřel a malý tvoreček se ocitl přímo v božích rukách. Soucitný boží pohled rozpustil všechny jeho karmy. Jako ve slunečním světle mizí temnota, tak mizí karmy ve světle boží přítomnosti. A tak díky Mistrovi se splnilo přání sedláka a jeho duše splynula s Bohem.
Tento příběh popisuje laja-samádhi. Laja-samádhi je nevědomé, podobné hlubokému, bezesnému spánku. Ve skutečnosti člověk nespí, nýbrž prožívá nádhernou duchovní zkušenost: na všechno zapomíná, mysl je v naprostém klidu a nitro je naplněno radostí, harmonií a mírem. Stav laja-samádhi mohou prožít aspiranti jógy po několika letech cvičení například po pránájámě anebo v jóga-nidře.
Sahadža-samádhi nebo také bháva-samádhi je často spojeno s intenzivním prožitkem bhakti. Bhaktové prožívají někdy stav nevýslovné blaženosti na satsangu při zpěvu bhadžanů, kírtanů, při modlitbě anebo při pouhém pohledu na Mistra, který v sobě uskutečnil Božské Já.
Sahadža-samádhi je nádherný prožitek zčásti v bdělém stavu. Bohužel však nemá dlouhé trvání. Je jako trans, ze kterého se po několika minutách probereme.
Laja-samádhi a sahadža-samádhi jsou zatím jen jakýmisi „ochutnávkami“ skutečného samádhi. Motivují člověka k tomu, aby pokračoval v duchovním úsilí až do chvíle, kdy se mu do dlouhotrvajícího stavu nekonečné blaženosti podaří vstoupit při plném vědomí.
Samádhi při plném vědomí jsou dvojího druhu:
Savikalpa znamená „s pohybem (mysli)“. Savikalpa-samádhi se nazývá také „sabídža“ (se semenem) nebo „savičára“ (s rozmyslem). Savikalpa-samádhi je ještě provázeno pocity, myšlenkami a přáními, zčásti vědomými, zčásti nevědomými či podvědomými. Jsou to zbytky karmických semen. Naproti tomu nirvikalpa- (nirbídža nebo nirvičára) samádhi je prosto veškerých myšlenek a citů. Ani jediné „karmické semínko“ už v něm nemá místo.
Představte si jezero, jehož hladina se před vámi nehybně zrcadlí. Hodíte-li do vody oblázek, zvlní se hladina v soustředných rozšiřujících se kruzích. Podobné „vlnění“ vzbuzuje v mysli člověka dopad každého vjemu, každé situace. Každé slovo, každá myšlenka se chová ve vědomí jako oblázek vhozený do vody. A kdo je s to spočítat, kolik štěrku leží v hlubinách našeho vědomí? Proto trvá tak dlouho, než ze dna vědomí vyklidíme „štěrk“ všech rušivých faktorů (kléš a vikšép). Teprve až budeme mít mysl nerušeně klidnou, může vědomí zbaveno nečistot vystoupat do svého nejvyššího stavu.
Savikalpa-samádhi souvisí se střídáním sankalpy a vikalpy, s proměnlivostí přání a předsevzetí. Sankalpa je rozhodnutí, předsevzetí, zaměření na cíl. Naopak vikalpa je změna, zvrat představ a předsevzetí. Kdo se zmítá mezi sankalpou a vikalpou, je jako dítě, které postaví z písku hrad, sotva ho postaví, zboří ho a začne stavět nový. Tak často stavíme ve svých představách celé světy, identifikujeme se s nimi, v okamžení je zbouráme a stavíme světy nové.
Přihlížet dítěti, které si hraje na písku, je zábavné. Podobně se baví ten, kdo poznal a ví, pozoruje-li, jak si světští lidé stavějí a bourají „hrady z písku“.
První stupeň savikalpa-samádhi přichází nepozorovaně, podobně jako bdění přechází ve spánek a spánek v sen.
Zjevuje se nám světlo. Osvícení. Světlo se zjevuje už v ádžňá-čakře a v bindu-čakře. Čím více se blížíme sahasrára-čakře, tím je světlo zářivější. Rozpouštějí se v něm všechny tvary a vnitřní prostor se plní třpytem tisíců sluncí. Vnímáme nádherný všeprostupující tón, jako když ÓM vychází z tisíce hrdel. Před vnitřním zrakem se otevírá brána k nekonečnosti. Leží před námi zcela nový, zázračný, fascinující svět, jehož mysterium přesahuje veškeré naše dosavadní představy.
Všichni toužíme po zázračných duchovních zážitcích. Když se však otevře brána sahasráry, může se stát, že je nám jako ptáčkovi v kleci, kterému najednou otevřou dvířka do svobodného prostoru. Sedí v otevřených dvířkách a uvažuje, má-li se pustit do neznáma, anebo raději zůstat v kleci. Právě tak je člověku na prahu otevřené brahmarandhry, desáté brány. Právě po tomto okamžiku jsme toužili, ale když jsme dosáhli cíle – váháme. Obáváme se následujícího kroku.
Je na nás, rozhodneme-li se pokračovat, anebo vrátíme-li se do stavu běžného vědomí. Hledající, jehož srdce plane přáním spatřit Boha, nepřeruší meditaci a bude pokračovat. Přemohou-li nás však úzkost, pochyby a nejistota, přerušme cvičení a poraďme se se svým Mistrem, jak postupovat dál.
Následující krok při savikalpa-samádhi jsou astrální cesty. V této rovině můžeme spatřit Maháprabhudžího a všechny božské inkarnace, Mistry a světce. Zde se nám dostane prvního zasvěcení. Při očistném procesu zakouší átmá, jak se rozpouštějí kóši. Naplňuje se všeprostupujícím božským světlem.
V savikalpa-samádhi se každému zjevují vize podle jeho víry a podle obrazu Ištadévy, kterého nosí v srdci. Každý bez rozdílu však bude uvítán v rajském světě. To je božská májá, v níž prožíváme zázračné zkušenosti. Po setkání s božskými Mistry se opět vracíme zpátky do „normálního“ světa, jenomže obohaceni poznáním.
V savikalpa-samádhi sice člověk prožije nádherné zážitky, touží je zakoušet znovu a znovu, avšak postupně si uvědomuje, že ani v těchto astrálních rovinách nedojde ještě konečného osvobození. A usiluje dále, aby se nakonec dostal do nirvikalpa-samádhi.
Nirvikalpa-samádhi je stav čistého štěstí a absolutního míru. V nirvikalpa-samádhi uhasí džívátmá svou věkověčnou žízeň po naplnění a prožije neohraničenou, neměnnou božskou blaženost. Vystoupí z ohrady své individuality a rozplyne se v Božském Já, v Nejvyšším Vědomí. Zakouší sám sebe jako vesmír, jako átmá, jako Boha.
V božském vědomí neexistuje utrpení, bolest, problémy. Božské vědomí je púrna – úplné, dokonalé, celistvé, celé, absolutní. Nejsou tu přání a tužby, není tu poznávající ani proces, ani předmět poznání, není tu čas ani prostor. Je tu jen nedílné, nedvojné bytí. Zmizela jakákoli identifikace s vydělenou osobou, s individuálním bytím. Všechno individuální vplývá do všeobjímajícího Kosmického Já.
V nirvikalpa-samádhi se nám dostává mókši – osvobození. Tento poslední krok ovšem nelze nacvičit žádnou technikou. Ke konečnému cíli nás může dovést pouze boží milost.
Každý dojde mókši, ať v současném životě nebo v některém dalším. Všichni jsme na cestě, všichni procházíme vývojem. Ale všechno chce svůj čas. Jabloň na jaře kvete a na podzim plodí, podobným procesem zrání musí projít džívátmá. Mnoho času a mnoho zkušeností je třeba, než dojde mókši.
Lze se setkat s názorem, že ti, kdo prožili nirvikalpa-samádhi a dosáhli mókši, nebudou dále žít. Jsou dva druhy džívanmuktů – těch, kdo dosáhli uskutečnění Boha v sobě a mókši. Jedni zůstávají na světě, aby své poznání předávali ostatním. Druzí obvykle prožijí mókšu teprve tehdy, když opouštějí pozemské tělo. Není mezi nimi žádný kvalitativní rozdíl.
Nirvikalpa-samádhi je stav nepopsatelné blaženosti, z něhož se nechceme vracet zpět. Nemáme důvod se vracet, nemáme kam se vracet, nemáme odkud se vracet, protože jsme všude, jsme všechno. Přesto se někteří džívanmuktové rozhodnou stáhnout osvobozené neomezené vědomí zpátky do omezeného těla. Činí tak ze soucitu. Odepřou si stav absolutního blaha proto, aby pomohli nesčetným dalším duším ze tmy nevědomosti ke světlu poznání.
Džívanmukta, osvobozená duše, je provždy zproštěn pout karem, a tedy i vyproštěn z koloběhu znovuzrozování. A přesto mnozí džívanmuktové setrvávají na zemi, neboť chtějí poskytnout poznání a vedení ostatním živým tvorům. K úplnému osvobození může vést jen ten, kdo je sám osvobozen.
Učení osvícených a osvobozených, GURU-VÁKJA, je obsaženo ve všech svatých spisech. Kdo se jím řídí, probudí se jednoho dne ze sna světské existence a v absolutním jasu pozná pravou boží Skutečnost a Pravdu.
