ádžňá – rozkaz, příkaz, vědění, moudrost
V ádžňá-čakře se završuje vývoj lidského poznání a člověk vstupuje na most vedoucí k vědění božskému. Ádžňá-čakra je uložena na konci páteře na spojnici s mozkem, ale vyzařuje do středu čela a lze ji ucítit mezi obočím. Proto se označuje také názvem „centrum mezi obočím“ anebo „třetí oko“. Další pojmenování naznačuje, že je ádžňá -čakra „sídlem gurua“.
Kdo je oprávněn dávat příkazy? Čí rady stojí za to, aby se jimi člověk řídil? Směr může ukazovat jen ten, kdo zná cestu. Pouze ten, kdo sám cestou prošel a poznal její úskalí, je oprávněn vést druhé.
V této souvislosti je důležité připomenout a pochopit, kdo je Mistr, kdo je guru a co je guru-tattva. Guru-tattva je božský princip rozvoje vědomí. Guru tedy reprezentuje univerzální princip, reprezentuje vývoj ze tmy nevědomosti ke světlu poznání, od smrtelnosti k nesmrtelnosti.
Veškeré svaté inkarnace byli guruové. Ježíš byl Mistrem svých apoštolů, Kršna byl guruem Ardžuny, ale i Kršna měl gurua, ršiho Sandípu. Sjednotí-li se Mistr se žákem, jinými slovy, probudí-li se v žákovi „princip gurua“, který přebírá vedení, stává se žák Mistrem.
Princip gurua se v člověku uskutečňuje jako jas, moudrost (džňána) a schopnost rozlišovat mezi pravdou a nepravdou, mezi pravou a nepravou skutečností (vivéka).
Pravdu není třeba odkrývat. Leží neustále nezastřena před námi. Ale k tomu, abychom ji poznali, potřebujeme mít nezastřené a čisté vědomí. Dokud máme mysl kalnou, všechno se v ní zrcadlí nejasně a rozmazaně. Džňána, moudrost a duchovní poznání, se může zformovat jen v čisté mysli a ve vyzrálém vědomí.
Dokud nejsme schopni zakotvit vědomí v ádžňá-čakře, bude se jako kyvadlo pohybovat mezi múládhárou, svádhišthánou, manipúrou, anáhatou a višuddhi. A dokud sami nemáme dostatek moudrosti, měli bychom dbát Mistrových pokynů, abychom se vyhnuli chybám. Každý někdy zažil, jak nepříjemně se člověk může splést a zaplést, neposlechne-li rady zkušeného. Naopak, řídíme-li se radami zkušeného Mistra, nabýváme sami čím dále tím větší zkušenosti a schopnosti být nezávislí, schopnosti rozhodovat, co je správné a co nesprávné.
Šrí Maháprabhudží nás učí:
Buď sám sebou. Žij šťastně a moudře, nebuď na nikom závislý.
Probouzej v sobě své schopnosti a užívej je.
Poznej své vnitřní bohatství.
Máš všechno. Celý vesmír je tvůj.
Rozhodování a jednání člověka je obvykle motivováno s ohledem na jeho vlastní zájmy. Ze všeho chce vytěžit co nejvíce užitku pro sebe a pro ty, které považuje za „své“. Vivéka sídlící v ádžňá-čakře přezkoumává záměry člověka podle etických principů a duchovních měřítek, kontroluje a filtruje pocity a myšlenky tak, aby vedly k zodpovědnému a moudrému jednání. Nevyužíváme-li vivéky, zůstaneme nadále bezmocnou obětí emocí, jejichž proudy nás hodí jednou na břeh štěstí, jindy na břeh utrpení.
Dokud ádžňá-čakra nebdí, člověk se sám v sobě řádně nevyzná. Nedovede pochopit a kontrolovat pocity, myšlenky, přání a sny vystupující ze spodních čaker. Proč se tak často cítíme nejistí? Proč nás přepadají strach a úzkost? Protože nemáme kontrolu nad vnitřními funkcemi a mylně se ztotožňujeme s proměnlivými city a představami.
A přitom ve skutečnosti nejsme ani tělo, ani psychika. Tělo, mysl, city, myšlenky k nám samozřejmě patří, ale my sami jsme něco jiného. Co skutečně jsme, vyjádřil významný představitel védántské filozofie Šrí Šankaráčárja:
ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
VAHÍ ÁTMÁ SAT-ČIT-ÁNANDA MÉN HÚN
AMARA ÁTMÁ SAT-ČIT-ÁNANDA MÉN HÚN
AKHILA VIŠVA KÁ DŽÓ PARAMA ÁTMÁ HÉ
SABHÍ PRÁNIJÓN KÁ VAHÍ ÁTMÁ HÉ
AMARA ÁTMÁ HÉ MARANAŠÍL KÁJA
SABHÍ PRÁNIJÓN KÉ DŽÓ BHÍTAR SAMÁJÁ
DŽISÉ ŠÁSTRA NA KÁTÉ NA AGNI DŽALÁVÉ
BUDŽHÁVÉ NA PÁNÍ NA MRITJU MITÁVÉ
HÉ TÁRÓN SITÁRÓN MÉN ALÓKA DŽIS KÁ
HÉ ČÁND VA SÚRADŽ MÉN ÁBHÁSA DŽIS KÁ
DŽÓ VJÁPAKA KAN KAN MÉN HÉ VÁSA DŽIS KÁ
NAHÍN TÍNÓN KÁLÓN MÉN HÓ NÁŠA DŽIS KÁ
ADŽARA ÓR AMARA DŽISKÓ VÉDÓN NÉ GÁJÁ
JAHÍ DŽŇÁNA ARDŽUN KÓ HARI NÉ SUNÁJÁ
ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
VAHÍ ÁTMÁ SAT-ČIT-ÁNANDA MÉN HÚN
AMARA ÁTMÁ SAT-ČIT-ÁNANDA MÉN HÚN
Jsem Šiva, osvobozené átmá, božské a nejvyšší,
jsem nesmrtelné sat-čit-ánanda átmá.
Átmá je nejvyšší ve vesmíru,
je to átmá všech živých bytostí a toto átmá jsem já.
Je to átmá nesmrtelné – smrtelné je pouze tělo,
je to átmá ve všech živých bytostech a toto átmá jsem já.
Žádná zbraň mu neublíží, oheň je nespálí,
voda je neutopí, smrt nad ním nemá moc,
září ve světle planet a hvězd,
Měsíci a Slunci dodává svit,
je obsaženo v každém atomu a nikdy nezemře,
nezemřelo v minulosti, nezemře v přítomnosti ani v budoucnosti.
Átmá je nezničitelné, nezrozené, nesmrtelné,
zpívají o něm védy, učil o něm Kršna Ardžunu.
Já jsem to átmá, věčné, svobodné, nekonečné a božské,
jsem Šiva – Pravda, Světlo, Vědomí a Blaženost.
Ádžňá-čakra se označuje také jako „třetí oko“. Třetí oko je symbolem moudrosti a atributem boha Šivy. Když otevře Šiva třetí oko uprostřed čela mezi obočím, shoří všechno, nač upře pohled. Šiva ničí zlo a rozhání mraky nevědomosti, aby se mohlo naplno rozzářit světlo poznání. Laserový paprsek poznání, který vysílá třetí oko, přetíná pouta karem a osvobozuje člověka od všeho, co mu brání v cestě duchovního rozvoje. Jas a moudrost ádžňá-čakry definitivně smývají zbytky špíny v ostatních čakrách.
Vejdeme-li poprvé do nějaké temné místnosti, musíme šátrat po stěnách, abychom našli vypínač. Víme-li ovšem, kde vypínač je, tápat nemusíme. Stiskneme vypínač, světlo se rozsvítí a všechno je jasné. Právě tak poznáme podstatu Skutečnosti, když se rozsvítí třetí oko.
Pouze moudrost a jasné vědomí osvobozují člověka od utrpení a připoutanosti. Podaří-li se nám pročistit ádžňá-čakru, je to jako bychom strhli závoj halící mysl a ujasnili si všechny nezodpovězené otázky. Tak se projevuje probuzená kundaliní: tedy ne fyzickým pohybem, nýbrž vzrůstající schopností řešit problémy, zvládat vlastní slabosti a všechno, co nám působí utrpení. Být zakotven v ádžňá-čakře znamená být si za všech okolností vědom situace, ve které se nacházíme, jasně ji vidět, chápat ji a jednat s vivékou.
V ádžňá-čakře leží schopnost intuice, jasnovidnosti, telepatie. Vypěstujeme-li si v sobě sílu koncentrace, přenesou nás soustředěné proudy energie v ádžňá-čakře přes hranice času a prostoru a z onoho nekonečna budeme s to přijímat poznání. Ádžňá-čakra působí jako reflektor, v jehož světle vidíme na velkou vzdálenost. Ti, kdož mají otevřenou ádžňá-čakru, se cítí doma ve všech třech časech – v minulosti, v přítomnosti i v budoucnosti.
Nejdůležitějším symbolem ádžňá-čakry je ŠIVALINGAM. Představuje tvůrčí vědomí. S tímto astrálním znamením se setkáváme i v múládháře, což naznačuje spojení mezi múládhárou a ádžňá-čakrou. V múládhára-čakře totiž vzniká osobní karma a v ádžňá-čakře zaniká. V múládháře se vědomí ocitá na rozvojovém stupni podvědomí. Na vzestupné cestě dalšími čakrami se postupně pročišťuje, až zcela čisté a průzračné dosáhne sahasráry. Tuto cestu prožíváme jako proces rozvoje od nevědomosti a zamlženosti k moudrosti, vědění, poznání a jasu.
Šivalingam v múládháře má barvu černou, v ádžňá-čakře mléčně bílou nebo světle kouřovou. Kouřová barva naznačuje, že se vědomí do značné míry pročistilo, avšak ještě ne úplně. Ego a sobecký intelekt je stahují do spodních čaker, bhakti a vivéka je vedou nahoru k vyšším čakrám a k átmá. Vědomí obrácené směrem ke světu se zatemňuje, obrácené směrem k átmá se rozjasňuje.
To ovšem neznamená, že bychom se měli vzdát světského života. Naopak. Žijte svým „normálním“ každodenním životem, pracujte, spěte, odpočívejte, žijte se svým partnerem, se svou rodinou, radujte se z krásy života jako každý jiný. Buďte si však při tom všem neustále vědomi svého božského původu. Cvičte denně svá duchovní cvičení a prožívejte své bytí s čistou myslí a jasným, plným vědomím.
Vyřešit veškeré problémy jednou provždy není lehké. Denně se zaplétáme do karem. V mysli vznikají nepřetržitě vlny myšlenek a citů (vrtti), které vnikají do vědomí a ustalují se v něm v podobě názorů, přání, zvyků. Vrtti vznikají v múládhára-čakře. V meditaci můžeme přijít na stopu jejich příčinám a následkům. Prvkem múládháry je, jak víme, země. V zemi leží kořeny vegetace. Leží tu a množí se i kořeny plevele. Vytrhneme-li kořeny ze země ven na světlo, plevel odumře. Podobně je tomu s plevelem problémů. Zbavíme se ho definitivně teprve tehdy, až ho i s kořeny vytrhneme ze země ven na světlo.
Každý problém, ať fyzický či psychický, materiální či duchovní, lze vyřešit, je-li člověk moudrý. Proto je důležité problémy nepotlačovat, neodsouvat stranou, nýbrž je přijmout a zpracovat. Jen tak se jich zbavíme. Přijmout znamená přijmout sebe samého i ostatní, přijmout s pochopením a s láskou. Přijímat a odpouštět. Dát druhým svobodu. Dát svobodu druhým znamená osvobodit sebe samého. Učinit druhého šťastným znamená učinit šťastným sebe samého. Odpustit druhým znamená odpustit sobě samému. Náš vnitřní postoj, stejně tak jako naše jednání, působí nakonec vždycky na nás samotné. Veškeré problémy i jejich řešení leží opět jen a jen v nás samých.
Někdy si myslíme, že svůj život už déle neuneseme. Že už nevydržíme tlak vnitřních a vnějších problémů a že se prostě zhroutíme. Uvědomme si ovšem, že nejsme na všechno sami a že svět nespočívá pouze na našich bedrech. Ukazuje to následující podobenství:
Jeden sedlák jel s celou rodinou někam za příbuznými. Naložili na vůz všechno, co si brali s sebou, a vydali se na cestu. Lidé nasedli na vůz, sedlák práskl do koní a vyjeli. Pod vozem ve stínu odpočíval malý psíček. Když se vůz rozjel, rozběhl se i psík. Vůz jel, pejsek běžel pod ním a dmul se pýchou, jaký obrovský náklad nese na zádech. Běžel a běžel, a když už byl celý vyčerpaný, řekl si, že si musí trochu odpočinout. „Takový náklad! Takový náklad a já ho celý táhnu!“ Zůstal stát – a s ohromením kouká, že vůz jede dál. Teprve teď pejsek pochopil, že vůz táhnou koně.
Podobně i my často sténáme pod tunami starostí – a co by se stalo, kdybychom je vložili do božích rukou? Bůh je přece neustále při nás. Jenomže problém spočívá v tom, že se ve skutečnosti svých starostí zbavit nechceme a v Boha nemáme dostatečnou důvěru.
Vzpomínám si na jeden plakát Amnesty International: bylo na něm otevřené okno, na okně holoubek jen vyletět, ale vyletět nemohl, protože byl připoután za nožičku řetězem s těžkou železnou koulí. Plakát velice působivě vyjadřoval nesvobodu. Řetěz znázorňuje připoutanost. To je to břemeno, které nám nedovoluje se pozvednout. Uvolníme-li řetěz, zbavíme se zároveň svých vnitřních břemen a můžeme se „vznést k nebi“.
Jenom to, prosím, nechápejte špatně. Zbavit se připoutanosti neznamená vyvléci se ze zodpovědnosti vůči rodině a společ nosti. Znamená to zbavit se strachu z odloučení, zbavit se žárlivosti, závisti, touhy po majetku nebo po moci. Není to snadné. Není snadné odříkat si z vlastního popudu. Ani odpouštět není snadné. Ale uvědomíme-li si, že to, co nás vězní v kleci problémů, v bolesti a v utrpení, je naše vlastní nevědomost, podaří se nám snáze osvobodit: sebekázní a prací na sobě. A rozdávejte lásku! Lásku bez připoutanosti. Skutečná láska je svoboda.
Lotos v ádžňá-čakře má jen dva okvětní plátky. Symbolizují GU – temnotu – a RU – světlo. Tedy dvě slabiky, z nichž sestává slovo GURU – mistr . Na okvětních plátcích jsou mantry HAM a KŠAM. HAM představuje slunce, mužský princip, a KŠAM měsíc, ženský princip. Mužský princip je Šiva, Puruša – vědomí; ženský princip je Šakti, Prakrti – příroda.
Oba principy, obě prvopočáteční síly působí jak v tělesné, tak v psychické složce člověka. Pokud se vychýlí z rovnováhy, dochází k nemocem nebo k psychickým poruchám. Dokud se Šiva a Šakti nesjednotí, žije člověk v dualitě a z té pramení touhy a přání. Jakmile se Šiva se Šakti spojí, zmizí pocit nedokonalosti a nenaplnění. Jednota vede k rovnováze, k pocitu svobody, spokojenosti a ke stavu, v němž člověk po ničem netouží.
Ve světě, v němž žijeme, vládne dualita. Každý stav, vše projevené, má svůj protiklad: mužství-ženství, pozitivní-negativní, horký- -studený, velký-malý, dlouhý-krátký, světlý-tmavý, mokrý-suchý, chytrý-hloupý, pilný-líný, a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Jsme zvyklí smýšlet a hodnotit v protikladných kategoriích. Ve skutečnosti jsou ovšem zjevné protiklady pouze krajními hodnotami jednoho jevu. Jedno je absencí druhého. Světlo je absencí tmy, a naopak, tma je absencí světla. Tma i světlo jsou ovšem různým protikladným vyjádřením světelné intenzity, tedy jednoho jevu, jednoho principu. Tento jednoduchý příklad je jasný. Avšak najít a nazřít jednotu v komplexitě a komplikovanosti života se člověku většinou nedaří. Jasná ádžňá-čakra dovolí „nahlédnout za kulisy“ – a pak člověk pozná, že vše, co existuje, je projevem jednoho jediného – Boha.
Mantry HAM a KŠAM symbolizují zároveň idu a pingalu, dvě hlavní nádí spojené s principem měsíce a slunce. Třetí nádí, sušumná, reprezentuje božské vědomí.
Každých dvanáct let se v Indii slaví jeden z největších a nejvznešenějších duchovních svátků na světě – kumbhamélá. U města Prajágu se stékají dvě posvátné řeky Gangá a Jamuná.
Gangá a Jamuná tečou na povrchu, Sarasvatí, symbol moudrosti a čistého božského vědomí (sušumná), teče pod zemí. Za určité planetární konstelace, která se opakuje jednou za dvanáct let, se Sarasvatí vynoří na povrch a spojí se s Gangou a Jamunou. V době kumbhamély je skutečně v soutoku vidět mnohonásobně prudší proud vody. Přicházejí sem miliony lidí, noří se do soutoku, aby ze sebe smyly karmy.
Jóginova kumbhamélá leží ovšem v ádžňá-čakře, na „soutoku“ idy (Gangy), pingaly (Jamuny) a sušumny (Sarasvatí). Proto se ádžňá-čakře, v níž se sjednocují tři mohutné energetické proudy, říká také TRIKUTÍ TATA (pobřeží u soutoku tří), TRIVÉNÍ TATA nebo BHRÚKUTÍ TATA (centrum mezi obočím).
Na některých starších zobrazeních čaker vidíme v ádžňá-čakře šňůru spletenou ze tří bílých vláken. Ta rovněž symbolizuje tři nádí, idu, pingalu a sušumnu. Bráhmani nosí šňůru kolem hrudi na znamení čistého vědomí.
Pročistil-li jógin idu, pingalu a sušumnu pomocí koncentrace, meditace a pránájámy, může vědomí zakotvit v ádžňá-čakře. A pak je mocný proud tří spojených nádí vynese do sahasrára-čakry, do samádhi, do stadia nejvyššího vědomí. Podobně jako se kumbhamélá opakuje jen jednou za dvanáct let a jen zvláštní planetární konstelace přispěje k tomu, aby se aktivizovala Sarasvatí, tak ani tři nádí v lidském těle nejsou neustále stejně aktivní. Pravidelným cvičením pránájámy, hatha-jógových krijí pročišťujeme energetické dráhy a nakonec koncentrací a meditací můžeme zaktivizovat všechny tři nádí najednou. Pak se v trikutí, v ádžňá-čakře, objeví zářivé světlo a jógin je v něm vnořen jako poutník do soutoku tří posvátných řek v době kumbhamély. Ve světle božské lásky a moudrosti se rozpouštějí veškeré karmy.
Jak si to máme představit? V jeskyni vládne po miliony let tma. Jednoho dne objeví jeskyni speleolog a vstoupí do ní se světlometem. Co se stane? Může stát tma na svém vládcovském právu a nevpustit světlo na své území? Nemůže. Jakmile se zažehne světlo, musí tma ustoupit. Co však jsou karmy a hříchy ve své podstatě? Přestoupení božského zákona, k němuž dochází tam, kde chybí poznání. Tedy tam, kde ve vědomí vládne tma.
V mantře míru se říká:
ASATÓ MÁ SAT GAMAJA –Veď mě od neskutečného ke skutečnému.
TAMASÓ MÁ DŽJÓTIR GAMAJA – Veď mě ze tmy ke světlu.
Jakmile je zažehnuto světlo poznání, ustupuje tma z lidského fenoménu.
Co je světlo? Světlo je ÁTMA-DŽŇÁNA a ÁTMA-DŽJÓTI. Je to světlo Božského Já. Božský plamen hoří nepohnut v srdci. Když vzplane a zasáhne svým světlem ádžňá-čakru, rozpouští se dvojnost a Šiva s Párvatí – Puruša s Prakrti – splynou opět v jednotě.
Plamen Božského Já je vyživován olejem lásky a oddanosti. Knot je utvořen z koncentrace, meditace a opakování guru-mantry. Když vyšlehne plamen ze srdce do ádžňá-čakry, probudí bhakti. Čím čistší je olej lásky, tím jasněji plamen plane. V ádžňá-čakře se noříme do oceánu bhakti a toužíme po nesmrtelnosti átmá.
Ádžňá-čakru lze srovnat s prázdným prostorem, který nemá tvar, barvu ani vlastnosti. Je to prostor čistoty, jednoty, místo ánandy – blaženosti. Zde duše, vyproštěna ze sítě máji, rozpíná křídla, vzlétá vzhůru a rozpouští se ve světle lotosu s tisíci okvětními plátky – v sahasrára-čakře. Ve světle, jež září jako miliony sluncí.
S ádžňá-čakrou jsou spojeny tři aspekty:
ŠÚNJATÁ – prázdnota;
ČIT – vědomí, uvědomování si;
ÁNANDA – blaženost.
Mantra ádžňá-čakry je ÓM, prazvuk tvorby. ÓM je mantrou jak ádžňá- čakry, tak také sahasráry. Je to božský zvuk, který vnímáme, když átmá vplyne v nekonečno a spojí se s Bohem. Omezený lidský rozum a omezená slova nejsou s to pojmout neomezenost a nekonečnost Boha, onoho Nejvyššího Já. Lze ho však vnímat jako vibraci – světlo, zvuk, energii. Bůh v podobě vibrace existuje v každém atomu. Nejvyšší vibrace je A-U-M neboli ÓM. Reprezentuje počátek, prostředek a konec – tedy úplnost tvorby. Ponoříme-li se v meditaci do bídža- -mantry ÓM, můžeme zažít všudypřítomnou vibraci boží tvorby.
Soustřeďte se v meditaci na ádžňá-čakru a spolu s opakováním mantry ÓM nebo své guru-mantry si vizualizujte nějaký božský symbol. Bhakti (oddanost) a džňána (moudrost) vám umožní zakusit paravidjá – dokonalé poznání. Dokonalé proto, že je neohraničené, věčné a neměnné. Intelekt je schopen dojít jen k aparavidje – k nedokonalému poznání. Jeho ne-dokonalost spočívá v tom, že se mění, je omezené a je podrobeno času.
Probuzení ádžňá-čakry je nepostradatelný vývojový stupeň. Soustředění na ádžňá pomáhá člověku lépe zvládat psychické problémy, léčí deprese, střídání emocí, dokonce i schizofrenii. Pocit sám o sobě je jakožto forma či pojem neutrální. Avšak energie, kterou „pojímá“ nebo která ho jakožto formu naplňuje, může být buď pozitivní, nebo negativní. Podobně jako oheň, který buď slouží k dobru, anebo ničí. A právě aktivní ádžňá-čakra směruje energii citů k dobru.
Předpokladem k tomu, aby člověk dosáhl pravého poznání, je vairágja (odříkání). Abychom získali věčné, musíme nechat míjet pomíjivé. Vairágja je na prvním místě vnitřní proces. Znamená uhasit chamtivost a chtění. Chtění je zdroj, z něhož pramení nové a nové karmy. Vyschne-li pramen, vyschne i řeka. Vairágju rozvíjíme zejména koncentrací na ádžňá-čakru. Buďme si však přitom neustále vědomi, jak je důležitá rovnováha mezi „srdcem a rozumem“ a nezanedbávejme ani jedno, ani druhé. Nezapomeňme: cíl spočívá v harmonizaci a sjednocení obou aspektů poznání, nikoli v potlačení toho nebo onoho.
V ádžňá-čakře se ponoříme do moře poznání a do oceánu blaženosti (ánandy). V něm není ani stopy po strachu a po utrpení. Ale přesto ještě nejsme u cíle. Ještě jsme plně nesplynuli s Já. Ještě se nás každou chvíli může zmocnit májá a může stáhnout naše vědomí do nižších rovin. Před májou se ochráníme četbou svatých písem, pobýváním v duchovní společnosti, tím, že si budeme pěstovat pozitivní smýšlení, že nebudeme nikomu působit utrpení a že budeme jednat vždy s láskou a porozuměním. Jednáním profiltrovaným a pročištěným ádžňá-čakrou se duchovně rozvíjíme.
Mnozí lidé, kteří se nadšeně vrhli na jógu a zpočátku velice pilně cvičí, ztratí zanedlouho zájem a cvičit přestanou. Proč? Protože se pro cestu jógy nerozhodli dost pevně.
Maháprabhudží ve Zlatém učení říká:
Plň své úkoly s pevným rozhodnutím.
Tím si zajistíš úspěch.
Náš životní cíl by měl být pevný jako strom: hluboce zakořeněný, vzdorující všem nepohodám a bouřím. To je předpoklad životního úspěchu. Nejsme-li pevně rozhodnuti, nedojdeme cíle. Příčina a působení, začátek a konec jsou nerozlučně spjaty. To si ovšem vinou dualistického vnímání mnohdy neuvědomujeme.
Každý je za svůj život zodpovědný sám. Přemýšlejte, co je smyslem bytí a čeho byste mohli v životě dosáhnout. Promýšlejte si svá rozhodnutí s vivékou, žijte v lásce, pochopení a oddanosti a buďte si jisti, že dosáhnete cíle – poznání Boha.
