Dokud jdeme cestou pravrtti, točí se naše myšlenky hlavně kolem světských záležitostí, soustřeďujeme se na různé zábavy a koníčky, staráme se o společenskou pozici, příjmy a výdělek, o majetek. Mysl je nejprve zaujata školou a vzděláním, později rodinou a povoláním. Stáří s sebou nese starost o zdraví a o to, komu co odkázat.
Chci ovšem předejít nedorozumění: plnit rodinné a společenské povinnosti je nutné a správné. Žít v pohodlí a v dostatku není hřích. Na druhé straně lidé, kteří se nestarají o nic jiného než o světské záležitosti a ženou se za nejrůznějšími vidinami máji, jednají nerozumně a krátkozrace. V domnění, že si musí neustále něco obstarávat, směrují své úsilí ven, k vnějšímu světu. Obstarávají si jedno auto za druhým, nakupují a hromadí nové a nové věci, což svědčí o tom, že jejich já se ještě nenasytilo, ještě nemá dost a přes veškerá zklamání a neúspěchy stále ještě hledá naplnění ve vnějším světě.
Pokud si myslíme, že nejvyšším cílem v životě je užít si světa, jsme na omylu. Co to znamená užívat si? Moudrý člověk si uvědomuje, že lidská přání nikdy nekončí. Tak jako nekončí hlad a žízeň. I když se najíme do sytosti, hlad a žízeň se po chvíli znovu ozvou. Žádný světský požitek neuspokojí člověka jednou provždy. Užijeme si – a za chvíli se ozve touha po novém prožitku a požitku. Člověku může poskytnout pravé uspokojení jen něco trvalého a neměnného. Pomíjivé a proměnlivé není pravá skutečnost. Pravá skutečnost je věčné a neměnné Já.
Vydáme-li se jakoukoli cestou, nedojdeme jinam než tam, kam ona cesta vede. Obracíme-li mysl pouze k okolnímu světu, ztrácíme kontakt se svým vnitřním světem a s Bohem. Cesta, která vede ven z máji, je cesta nivrtti.
Když odrostou děti, člověk by jim měl předat majetek a postupně by se měl vyvazovat ze světských povinností. Nejde ovšem pouze o vnějškový akt. Nivrtti znamená na prvním místě odvrácení mysli od světských přání a obrácení se k Bohu. Peníze ani majetek nás vnitřně neobohatí. Skutečné bohatství spočívá v míru duše a ve spokojenosti. Pouze nivrtti je s to uhasit žízeň duše, touhu po štěstí a po poznání.
Každý člověk dojde jednou naplnění. Někteří lidé k tomu však potřebují více životů. Dvě cesty, pravrtti a nivrtti, jsou jako dvě větve jednoho stromu. Větev pravrtti se sklání dolů ke světu, větev nivrtti směřuje vzhůru k božskému vědomí.
Touha po Nejvyšším Já se rozvíjí teprve tehdy, když vědomí dosáhlo patřičného stupně. Před tím, než sedlák oseje pole a než může vzklíčit obilí, je třeba vykonat mnoho přípravných prací. Podobně semínka duchovnosti vzklíčí teprve tehdy, až pro ně bude připravena půda. A ta příprava vyžaduje mnoho let, ne-li mnoho životů. Chcete-li vědět, na jakém stupni vývoje stojíte a zda dojdete cíle ještě v tomto životě, zeptejte se svého srdce. Knihy vám na tuto otázku neodpovědí. Nejlépe se ohodnotíte, zvážíte-li své vlastnosti.
Duchovně laděný člověk vyhledává satsang, tedy společnost, která ho inspiruje k tomu, co je dobré a opravdové. Lidi obtížené karmami přitahuje naopak májá. Duchovními záležitostmi se zabývají jen málo nebo vůbec ne a raději se věnují světským radovánkám. Další známkou duchovní nezralosti je nestálost mysli. Nezralý člověk neustále mění své úmysly, pro něco se rozhodne, ale narazí-li na překážku, opustí svou cestu a pokouší se o něco jiného. Nezřídka se stává, že aspirant po nějaké době poklesne na mysli a začne pochybovat o výsledku cvičení. Pokud se postupně nezbavíme mylných představ, budou nás po cestě k Pravdě stíhat zklamání a neúspěchy. K úspěchu pomáhá pevné rozhodnutí, vytrvalost, výdrž a neotřesitelná vůle.
Jednoho dne se vypořádáte se všemi karmami. O tom buďte přesvědčeni a nikým se ve svém přesvědčení nenechte zviklat. Usilujte o dosažení cíle vytrvale a trpělivě, i tehdy, když se vám počáteční očekávání nebudou plnit tak, jak jste si představovali. Duchovního cíle dosáhneme jen tehdy, budeme-li pod vedením a s pomocí Mistra pokračovat po své cestě s neotřesitelnou vírou a neochvějnou vytrvalostí.
Nečekejte, jednejte – než bude pozdě. Jednoho dne skončí život
i možnost cokoli uskutečnit. K tomu se váže poučný příběh.
V Džódhpuru žil mahárádža jménem Džasvant Singh. Byl to vzdělaný, moudrý, duchovně založený panovník, pokročilý v józe. Vykonával své panovnické povinnosti, přitom ale nezapomínal každý den cvičit jógu a přesně dodržoval dobu meditace. Žil skutečně příkladným životem.
Jednou ho napadlo zjistit, jsou-li mu jeho nejbližší spolupracovníci oddáni a jsou-li poctiví. Na někom se nepozná, mluví-li do větru, anebo míní-li svá slova upřímně. A tak si Džasvant Singh vymyslel zkoušku, která měla ukázat, do jaké míry může svým ministrům důvěřovat.
Pozval si k sobě své nejbližší rádce a požádal je, aby mu splnili přání. Všichni se ho jali ujišťovat, že pro něj udělají cokoli, i kdyby je to mělo stát život. Mahárádža pravil: „Přeji si, aby až umřu, byly všechny mé šperky rozděleny mezi chudé.“
Tu k němu přistoupil jeden z ministrů: „Nemluv o smrti, ó vládče! Kéž bys žil tisíc let!“ Mahárádža odvětil: „Díky ti za tvé přání. Nikdo však nežije věčně a nikdo neví dne ani hodiny, kdy se bude muset rozloučit s tímto světem.“ Všichni ministři slíbili, že budou věrně plnit veškeré mahárádžovy pokyny a příkazy. Brzy však na celou záležitost zapomněli.
Za dva týdny se mahárádža rozhodl provést zkoušku. Měl schopnost se kdykoli dostat do samádhi. Ve stavu samádhi vypadá tělo jako mrtvé. Srdce a tep jako by se zastavily a dech není znát. Přitom ale člověk všechno vnímá a slyší.
Mahárádža předstíral infarkt a ponořil se do samádhi. Přivolaní lékaři ho prohlásili za mrtvého. Ministři stáli otřeseni kolem lože zdánlivě zesnulého panovníka. Pak z něho začali svlékat šperky, prsteny, náramky, náhrdelníky. Jeden z ministrů se zeptal: „Co s těmi šperky? Náš pán chtěl, abychom je rozdali mezi chudé.“ To ale rázně odmítl ministerský předseda. „Nepřichází v úvahu! Vládcové si ve své naivitě myslí, že vládnou oni a že se věci dějí podle jejich vůle. Skutečnými vládci jsme my, ministři. Navenek se před nimi klaníme a všechno jim odkýváme, ale ve skutečnosti jednáme po svém a rozhodujeme o tom, co se má dělat.“
Většina ministrů mu přitakala, ale někteří přece jen měli svědomí a namítli: „Poslední vůle panovníka by se měla splnit. Kdybychom to neučinili, měli bychom těžký hřích.“ Ministerský předseda se jim vysmál, ale pak navrhl, aby je uklidnil: „Vím, jak splníme panovníkovu poslední vůli, a přitom sami o nic nepřijdeme. Dáme vyrobit levné imitace jeho šperků a ty rozdáme mezi chudé.“
Mahárádža toho slyšel až dost. Probral se ze samádhi, posadil se na loži a zazpíval ÓM. Ministři ztuhli úlekem. Ministerský předseda se však vzpamatoval, zdvihl ruce do výše a zvolal: „Bůh budiž pochválen! Náš vzácný panovník žije! Díky za tento zázrak.“ Mahárádža řekl: „Přestaň hrát divadlo! Všechno jsem slyšel a teď vím, jak plníte moje příkazy a jak dodržujete sliby.“
Ještě téhož dne rozdal sám všechny své šperky chudým a půdu rozdělil mezi rolníky a ášramy. Mnoho rodin a ášramů hospodaří ještě dnes na těchto pozemcích darovaných kdysi panovníkem.
Mahárádža Džasvant Singh si vedl deník, který se nám zachoval. Poslední věta jeho deníku zní: „Tvé je pouze to, cos vydobyl vlastníma rukama. Ztracené je všechno, co jsi utratil v radovánkách a požitcích. Tvé jediné bohatství je to, co jsi učinil pro jiné. Po smrti už nic neovlivníš. Proto, co máš v úmyslu vykonat, vykonej hned.“
Tento příběh má více významů. Za prvé ukazuje, jak snadno může člověka zkazit moc a majetek. Za druhé nás nabádá k tomu, abychom plnění dobrých úmyslů neoddalovali, ale uskutečnili je hned. Za třetí nás učí, abychom nespoléhali na jiné, a to, co chceme udělat, abychom udělali sami.
Neohlížejte se zpátky, co bylo včera, je pryč. Nedejte se ničím zmást, ať se děje, co se děje. Ubírejte se kupředu a pokračujte ve cvičení. Moudrý člověk ví, že májá je nespolehlivá a vrtkavá společnice, která jednou přichystá příjemné překvapení, podruhé nepříjemné. Berte obojí s klidnou myslí. Ve světském životě člověka neustále něco znepokojuje, ať jsou to rušivé vlivy vnější nebo vnitřní. Proto si upevňujte kázeň vytrvalým cvičením a udržujte si vnitřní harmonii.
Prospěšné je věnovat každý den alespoň hodinu nebo dvě duchovním cvičením a meditaci. Místo, kde meditujete, by mělo být odděleno od všeho světského a vyhrazeno pouze pro duchovní cvičení. Na druhé straně byste ovšem neměli „odvrat od světa“ přehánět. Rozhodně nezanedbávejte úlohy dané rodinou a společností, a potřebuje- li někdo pomoc, je nejvyšší povinností mu pomoci.
Pohybujte se v máje jako provazochodec, který předvádí své umění davu. Baví lidi, ale ani na okamžik se nedá vyrušit jejich výkřiky, údivem a potleskem, protože věnuje soustředěnou pozornost krokům na laně.
Šrí Kabírdás říká v jedné ze svých básní:
Májá je lstivá podvodnice, dávej si na ni pozor, nikdy nevíš,
v jaké podobě se k tobě přiblíží a jakou šalbou se tě pokusí svést.
Jdi světem opatrně, jako bys šel v čistých bílých šatech uhelným dolem. Každý neuvážený pohyb znamená skvrnu na šatech.
Člověk disponuje nejrůznějšími silami a schopnostmi. Mnozí lidé si jich však nejsou vědomi, a proto je nemohou využít ve svůj prospěch. Jednají jako blázen, který odhodí vzácný diamant, protože se domnívá, že je to jen kousek skla. Buďte si neustále vědomi nenahraditelné hodnoty života. Za peníze můžeme koupit skoro všechno, jenom život ne. Naplnil-li se čas našeho světského žití, nepomohou nám ani miliony dolarů k tomu, abychom byť o zlomek vteřiny oddálili smrt. Proto se rozhodněte pro duchovní cestu a využijte účelně každou minutu svého života.
