svá – já
adhišthána – sídlo
Svádhišthána-čakra je uložená asi tři centimetry nad múládhára-čakrou na hranici mezi řitní a křížovou kostí. Představuje druhý stupeň lidského rozvoje. V dřívějších rozvojových stadiích člověka bylo v této čakře sídlo kundaliní-šakti. Materialismus a lidské sobectví převládající v současném věku kalijugy stáhly duchovní energii do nevědomí múládhára-čakry.
Barva svádhišthána-čakry je oranžová, barva radosti. Oranžová symbolizuje očistu, aktivitu, radost, naději, sebevědomí. Signalizuje aktivizaci energie. Oranžová je barvou ranního svítání, naznačuje, jaké síly se ve svádhišthána-čakře probudily, když se ji člověku podařilo zvládnout: radost, naděje, sebevědomí, činorodost. Oranžová představuje také zbarvení podzimu a večera, kdy se příroda ukládá ke spánku a vědomí se stahuje do sebe. Soustředěný vhled do svádhišthána-čakry přináší odpovědi na mnohé osudové otázky.
Jak bylo řečeno v minulé kapitole, je múládhára-čakra skladištěm a zásobárnou zkušeností a karem. Ve svádhišthána-čakře se karmy aktivizují a my je můžeme pročišťovat. Na jedné straně se tu tedy setkáváme se svými chybami a slabostmi, na druhé straně tu ale dostáváme vzácnou příležitost k rozvoji vyššího lidského vědomí. Pracujeme-li správně se svádhišthána-čakrou, dostáváme postupně pod kontrolu nižší pudy, přetváříme je a nakonec je překonáváme.
Rovina vědomí ve svádhištháně je podvědomí, sféra mezi spánkem a bdělým stavem. Matně tušíme, jak to tu vypadá, ale jasnou představu o tom nemáme. Jsme sice ukotveni ve stavu bdělého vědomí, avšak vlivy z ostatních vrstev vědomí zasahují jak naše vnímání, tak naše jednání. Pole podvědomí je jako plátno, na němž se promítá celé spektrum veškerých prožitků.
Podvědomí funguje jako kamera, která zaznamenává každý vnější i vnitřní vjem, ať si je ho člověk vědom anebo ne. A právě tyto naprosto přesné záznamy o všem, co děláme, cítíme, prožíváme a co si myslíme, jsou neomylným návěstím pro neodvratný návrat karem. Karmy se vracejí, ať si to přejeme nebo ne. Karmám, důsledkům svých činů, nemůžeme zabránit, protože jsou přímo naprogramovány v jemné stopě (sanskáře) vryté do podvědomí.
To ovšem neznamená, že máme rezignovat a nechat věcem volný průběh. Důležité je pochopit, že budoucí osud je důsledek dosavadních a současných činů. Všechno, co nás dnes potkává, jsme si způsobili svými předchozími skutky, a osud budoucí si působíme skutky a myšlenkami současnými.
Nejsme „míčkem“, s nímž si pohrávají nějaké vnější síly. Svůj osud si tvoříme sami a to tady a teď. Máme-li jednat s plným vědomím, je potřeba, abychom si poctivě sami před sebou odhalili a „prosvítili“ své vlastnosti a kormidlovali své úmysly směrem k dobru.
Ujasníme-li si, co máme uskladněno v podvědomí, naučíme se lépe chápat motivy svého jednání a zpětnou vazbu mezi svými činy a jejich důsledky. Naučíme se předvídat dopad svého jednání, a tím získáme větší schopnost je vědomě ovlivňovat. Budeme s to si utvářet příznivější budoucnost a postoupíme dál v duchovním rozvoji.
Systém Jóga v denním životě nabízí metodu, jak dešifrovat podvědomá „naprogramování“ a jak rozpustit stereotypy nevhodného chování pomocí lásky, pochopení a odpuštění. Je to metoda „self-inquiry meditation“ – metoda sebedotazování v meditaci. Posíláme- li po celý den krásné, čisté a pozitivní myšlenky do zásobárny podvědomí, měníme tím svůj osud k lepšímu. A nezapomeňme, že totéž platí i obráceně.
V průběhu života se probouzí kundaliní a vystoupí do svádhišthány. Tam ovšem obvykle narazí na překážky negativních vlastností, na závist, nenávist, chamtivost, zlost, chtění, odrazí se od nich a padá zpátky do múládháry. U většiny lidí pendluje vědomí po celý život mezi dvěma nejnižšími čakrami, aniž postoupí výše.
Prorazit cestu pro další postup vědomí není snadné. Stojí proti nám nepřehledné vojsko našich vlastních emocí, předsudků, úzko stí a obav, nashromážděných v průběhu minulých životů a je vyzbrojováno oněmi záškodnickými vlastnostmi. Bojujeme-li proti němu násilím, doženeme je k ještě většímu náporu, anebo je zaženeme do hlubokého úkrytu podvědomí. Vojsko úzkostí a komplexů zneškodníme jen tehdy, propustíme-li ze svých služeb škodlivé vlastnosti, které je na sebe poutají. To je ovšem to nejtěžší, protože nám ego našeptává, že tím ohrozíme svou identitu a osobnost. A právě ve svádhištháně bojuje ego o svou mocenskou pozici.
Ten, kdo cvičí jógu, se naučil analyzovat podvědomé procesy, a proto lépe chápe pohnutky nořící se z podvědomí a lépe je dovede ovládat. Kdo se ve svém podvědomí neorientuje, bude se bezmocně potácet mezi emocemi a těžko bude hledat cestu ven ze „slepé uličky“ svádhišthány.
Na prvním místě bychom neměli obelhávat sami sebe. Neměli bychom se ani utápět v úzkostech, ani se odsuzovat a ani svádět vlastní viny na druhé. Vnitřní svět má své „světlé“ i „stinné“ stránky. Přijmeme-li tuto skutečnost a připustíme-li si své slabosti, můžeme s nimi pracovat. Dokud si je nepřipustíme, budeme sice umět rozdávat dobré rady jiným, ale k vlastnímu rozvoji tím nepřispějeme.
Přistupujeme-li k citovému vlnobití jako nezaujatí pozorovatelé s myslí upnutou k mantře, uvidíme, jak se budou vlny zklidňovat. Mantra pročišťuje a uklidňuje mysl a bezpečně vede člověka z temné, nepřehledné houštiny pocitů a sklonů na světlo pravdy.
Hněv, nenávist, závist, žárlivost, chamtivost, násilnictví, krutost, vášeň, pýcha anebo naopak pocity méněcennosti, lenost – to všechno jsou nepřátelé, s nimiž se střetáme ve svádhištháně. Ztěžují život nám i našemu okolí. Z historie i ze současnosti víme, jak právě tyto vlastnosti dovedou lidi dohnat k nelidskostem. Očistit se od nich znamená být před nimi celý život ve střehu a celý život usilovat o očistu. Kázeň a moudrost, poznání (džňána) jsou nástroje, které nám záškodníky pomohou držet za plotem.
Živočišné pudy jsou ovšem přirozené. Ve své prapůvodní funkci sloužily k uchování fyzické existence. „Odložit“ je můžeme až na samém konci života. Důležité je, aby se nespojily s egem a nehnaly člověka k bezohlednému uskutečňování sobeckých cílů. V tom případě by se rozvinulo jejich zhoubné působení. Jsme-li si svých živočišných pudů vědomi, rozumíme-li jejich funkci, budeme s to je zkrotit, přeměnit jejich energii a využít ji pro duchovní vývoj.
Hněv, nenávist a chamtivost jsou negativní výrazy ega. Ego samo o sobě není špatné. Jeho pozitivním aspektem je vůle žít. Bez ega bychom nemohli existovat, protože bez vůle k životu a bez radosti ze života se člověk neobejde. Ego je škodlivé tehdy, když se vyjadřuje sebestředností, sobeckostí a vykořisťováním druhých.
V Indii je hněv považován za démona, který „vysává krev a životní šťávu druhým i tomu, kdo je jím posedlý“. Zuřivost narušuje tělesné buňky, zatemňuje celý fenomén člověka a zbavuje ho duchovní energie. S hněvem je úzce svázána chamtivost a nenávist. Aktivizuje-li se jedna z těchto vlastností, probudí druhé dvě a společně pak pustoší „vnitřní pole“. V jejich mocné síle je však ukryt i pozitivní potenciál. Podaří-li se nám výbuchy energie kontrolovat, můžeme je transformovat na konstruktivní činy. Scho pnost ovládnout hněv znamená pokrok v rozvoji kázně a kon troly nad ostatními negativními pocity.
Zchladit hněv a nenávist se nám podaří snáze, vžijeme-li se do osoby, na kterou máme vztek, a pokusíme-li se pochopit motivaci jejího jednání. Ohleduplnost, schopnost vžít se do druhého a tolerance nakonec zcela uhasí nepřátelské pocity.
Závist a žárlivost jsou projevem majetnictví, závislosti na „mít“. Mylně se domníváme, že nám něco nebo někdo patří. Namlouváme si, že by se nám zhroutil svět, pokud bychom ztratili to, k čemu jsme připoutali srdce. Chováme se jako malé dítě, které se s ostatními dětmi pere o hračku, a přitom není o nic spokojenější, když hračku má.
Problémy nastávají, kdykoli začneme smýšlet sobecky a chceme bezpodmínečně něco mít a vlastnit. Pocítíme-li záchvěv závisti nebo sobectví, buďme velkorysí, osvoboďme se, protože vnitřní svoboda je nejlepší lék na zhoubné pocity.
Pocit žárlivosti je spojen s pocitem lásky. Nemilujeme-li, nežárlíme. Lze se ovšem osvobodit od žáru žárlivosti, i když milujeme: ale jen tehdy, milujeme-li láskou čistou, nesobeckou, která přeje dobro ostatním.
Mnozí lidé trpí celý život tím, že nenalézají „pravou“ lásku. Míní tím partnera, který by kompenzoval jejich osobní nedostatky a plnil jim jejich přání. Pravá láska, láska, která naplňuje duši opravdovým štěstím, je láska k Bohu. Taková láska spočívá v dávání. Překonáme-li závist a žárlivost, dosáhneme svobody a rozšíříme schopnost přijímat a rozdávat všeobjímající lásku.
Násilnictví a krutost jsou všude v přírodě, mezi lidmi i mezi zvířaty. Vycházejí z přirozeného pudu sebezáchovy, z instinktivního přání přežít. Úplně se vyhnout násilí není možné. Když například pijeme vodu, ničíme mikroskopické organismy, když krájíme zeleninu nebo trháme květiny, zraňujeme je, protože i rostliny jsou živé. Některé staré filozofické spisy doporučují, aby se člověk živil pouze tím, co mu příroda dobrovolně dá, to znamená zrním, oříšky, semeny a ovocem. Kdybychom ale měli čekat, až nám ovoce samo spadne ze stromu, umřeli bychom hlady. Proto se bohužel tímhle pravidlem nemůžeme řídit. Ale rozhodně bychom se měli vyhýbat jakýmkoli zlým úmyslům jak v myšlenkách, tak ve slovech a činech. A naše poživačnost a mlsnota by neměly vést k utrpení a násilné smrti živých bytostí.
Máme schopnost soucítit. Dovedeme si představit, co způsobuje jiným bytostem utrpení. A proto jsme schopni se naučit, jak svému násilnictví a krutosti zamezovat. Měli bychom se snažit, abychom nikomu nepůsobili úmyslně bolest.
Přemůžeme-li v sobě krutost, rozvineme svou schopnost lásky a kolektivní zodpovědnosti. Zbavíme-li se krutosti, budeme účinněji schopni uskutečňovat nezištnou službu.
Vášeň vede k utrpení. Vášeň je zapříčiněna touhou po hmotných a tělesných požitcích. Rozněcuje v člověku žhavé plameny a člověk dělá všechno, aby je uhasil – většinou ovšem to nejhorší, co lze. Vášeň nás může oslepit, zničit. V pozitivním smyslu ovšem patří k životu. Je součástí rozmnožovacího i sebezáchovného pudu a přispívá k tomu, aby si člověk našel partnera a uchránil majetek. V podobě nadšení je vášeň projevem vitality, tvůrčí energie a radosti ze života. Geniální díla vděčí za svou existenci právě vášnivé lásce k životu. Je-li však vášeň sobecká a nezkrotná, působí právě opačně: ničí, namísto aby tvořila a chránila.
Vášeň je ve společnosti rozšířená také jako fanatismus a náruživost. Náruživost je škodlivá ve všech svých projevech. Náruživost má mnoho podob: přejídání a nadměrné pití alkoholu, požitkářství, závislost na nikotinu a na drogách, honba za penězi a za majetkem, honba za společenskou mocí a slavomam. Fanatismus má také různé podoby. Projevuje se jako rasismus, nacionalismus, komplex kulturní a civilizační nadřazenosti, náboženský fundamentalismus, politická agrese.
Pozitivní výraz vášně je například angažovanost ve službě všem živým tvorům, v ochraně přírody a životního prostředí, humanitární aktivity, ale také umělecká tvorba, věda, sport a podobně. Vedeme-li vášeň tímto směrem, může působit jako hnací síla duchovního rozvoje. Mnoha významným osobnostem – vědcům, umělcům, světcům – pomáhala vášeň přetavená na idealismus, nadšení a sílu vůle.
Pýcha. Pozitivním aspektem pýchy je hrdost na životní úspěch, vědomí vlastní ceny. Podaří-li se nám cokoli v životě, máme z toho radost a chuť do dalšího úsilí. Jakmile se ovšem pýcha pojí se sobectvím, marnivostí a domýšlivostí namísto s velkorysostí a vděčností, je nezdravá a škodlivá. Máme-li úspěch, měli bychom obejmout ostatní a přiznat jim na něm jejich podíl a ne je svým úspěchem zastiňovat a ponižovat. Nenechme se oslepit pýchou a nezraňujme jí ostatní lidi. Pozitivní hrdost se pojí s pokorou a střeží se pocitů a projevů nadřazenosti.
Letargie, lenost, pohodlnost, odpor k činorodosti jsou nejen nezdravé, ale vedou k nespokojenosti, k mrzoutství, ubíjejí v člověku veškeré jeho nadání. Na druhou stranu je důležité umět vypnout, vysadit, uvolnit se a odpočinout si po práci. Po každém vypětí by měla následovat fáze uvolnění. Zde platí heslo jako ve všem v životě: zlatá střední cesta. Každá jednostrannost škodí vývoji.
Pochybovačnost ztěžuje člověku život. Štěpí jednotu důvěry na jistotu a nejistotu. Nejhorší zátěží je, pochybuje-li člověk sám o sobě. Vnitřní rozervanost oslabuje jeho tvůrčí síly, a tím v něm zpětně zvyšuje pochyby o něm samém.
Na druhé straně je schopnost pochybovat nutná a užitečná pro kritický přístup vůči máje, iluzi světa. Schopnost pochybovat je funkcí intelektu (buddhi). Bůh nám dal rozum, abychom dovedli rozlišovat mezi tím, co je správné a nesprávné, a abychom dovedli činit správná rozhodnutí. Zdravé pochyby jsou ovšem něco jiného než pochybovačnost, neustálý pocit nejistoty. Překonáme-li pochybovačnost, pocítíme v sobě mír, klid, vnitřní jistotu. Teprve pak můžeme přispět k tomu, aby se pochybovačnosti a nejistoty zbavili i ostatní. Oproštěna od neustálých pochyb se rozjasňuje duchovní cesta a víra v boží vedení.
Někteří lidé se domnívají, že překonají své pudy, když je „vyžijí“. To je bohužel omyl. Naopak, tím je naopak roznítí. Dopustíme-li, aby se svádhišthána „vyřádila“, oslabujeme a otravujeme tím své vnitřní Já.
Stojí-li nám něco nebo někdo v cestě a my povolíme uzdu vášním, zmocní se ego naplno své pozice. Probudí v nás zuřivost. Ta vytáhne ještě silnější zbraň: nenávist. Nenávist rozdmýchává závist, žárlivost, nepřejícnost, škodolibost, pomstychtivost. A všechny tyhle vlastnosti fungují jako rozbušky násilí a krutosti. Každý den slyšíme, vidíme a čteme, jaké hrůzy páchají ve světě vztek, pomstychtivost, násilnictví. Když se pak díváme na spoušť, kterou jsme napáchali, zmocní se nás pochyby o sobě samých. Nevíme si se sebou rady. Reagujeme na to obvykle „zatemněním“. Zatemníme své pocity a zatlačíme je do podvědomí. Jak často slabounká pohnutka k tomu, abychom šli do sebe a napravili se, utone v letargii a netečnosti.
Důležité a rozhodující je, jak zacházíme s vrozenými pudy, se svými vlastnostmi: užíváme-li je jen a jen k vlastnímu prospěchu, anebo využíváme-li jejich pozitivních funkcí s láskou a soucitem k nezištné službě druhým.
Ve válce se nejprve ničí komunikace. Dokud válčíme sami se sebou, dokud v nás převládají temné vlastnosti a ego drží žezlo vlády, nefunguje komunikace s naším vlastním Božským Já. Neslyšíme boží hlas, protože vězíme příliš hluboko ve válce svých dilemat.
Modlíme se:
Pane, učiň nás nástrojem svého míru.
Nastolit mír a svornost znamená přeměnit v pozitivní energii energii negativní, která se projevuje chamtivostí, hněvem, nesnášenlivostí, nepřejícností a zatrpklostí.
Mír je jako zažehnutá svíčka, kterou držíme v ruce. Dívat se na okolí ve světle mírumilovnosti znamená přistupovat k sobě i k ostatním vlídně, laskavě, s důvěrou a s pochopením. Zášť a závist zužují srdce. A přitom se má do srdce vejít celý vesmír. Otevřme lidem své nitro a dejme jim pocítit jeho vroucnost a lásku.
Udělejte si pokus: Zkuste myslet na něco harmonického a zároveň rušivého a přitom pociťovat zároveň lásku a nepřátelství. Uvidíte, že je to absolutně nemožné. Je to tak nemožné, jako sjednotit den a noc, tmu a světlo. Světlo a tma nemohou existovat současně. Jakmile vyjde slunce, tma okamžitě zmizí.
Ušlechtilými a dobrými myšlenkami prosvětlujeme svůj fenomén a zároveň jimi čistíme svádhišthána-čakru. Mantrou a soustředěním na dobro zjasňujeme kousek po kousku své stinné stránky. Naplňme svou meditaci láskou, odevzdáním, vroucností a pochopením pro druhé. A staneme se sluncem, které svítí pro všechny, pro rostliny, zvířata i lidi, sluncem, z něhož všichni mohou čerpat tolik tepla, kolik potřebují.
Svádhišthána-čakra je, jak už bylo řečeno, teprve druhým krokem na cestě duchovního vývoje. Přesto přijde mnoha lidem zatěžko se pro něj rozhodnout. Je hezké říci: Brána je otevřená, stačí jen vstoupit dovnitř – jenomže co číhá za jejím prahem? Záludní krokodýli, divocí tygři, jedovatí hadi a škorpióni. Cesta kupředu vede trním a močály a končí u nekonečného oceánu. Kdo by se nezalekl a nezvolal: „Jen tu bránu zase hezky zavři!“
Podobné perspektivy se před námi otvírají, když vystoupíme z ochranné temnoty v múládhára-čakře do vědomostního prostoru svádhišthány. Jenomže ti tygři, hadi a škorpióni jsou naše vlastní vlastnosti. Všechno tohle je v nás. Zvenčí nás nikdo neohrožuje. Bojíme se stínů, kterým jsme my sami propůjčili substanci. My sami jsme si překážkou na své cestě a teprve, až ji překonáme – tedy až sebe překonáme – můžeme pokračovat dál.
Jak se překonat? Jak se osvobodit? Když uvolníme sevření a dáme svobodu. Dát svobodu znamená mít svobodu. Uvolnit z majetnického sevření druhé znamená uvolnit sobě cestu dál.
Nemusíme se tedy bát, naopak, můžeme se radovat, dospělo-li naše vědomí do svádhišthána-čakry. Protože tu nabudeme novou zajímavou zkušenost. Kundaliní je tu mladá, nezatížená, je „v pubertě“, je vyzývavá. Vyzývá k dalšímu vývoji. Jenomže toho se právě bojí ego, a proto bojuje o vlastní sebeopodstatnění. Čím více světla, tím lépe si je člověk vědom nejen svých silných stránek, ale také svých slabin a problémů. Ležíme-li v posteli a spíme, nevnímáme nepořádek v pokoji. Jakmile se však probudíme a rozhlédneme kolem sebe, zděsíme se: „To je strašné, jak to tu vypadá! Tady se musí bezpodmínečně udělat pořádek.“ Vstaneme a pustíme se do práce.
Prvkem svádhišthány je voda. Voda je měkká a poddajná. Ale právě proto je těžké ji udržet pod kontrolou. Proudící voda má obrovskou sílu. Prolomí-li přehradu, valí se nezadržitelně a neovladatelně vpřed. Nezastaví ji ani utěsněná okna a dveře.
Když voda zmrzne, je tvrdá a nepoddajná. Teprve když led teplem roztaje, může voda opět téci. Podobně je tomu s kundaliní. V múládháře leží nehybná a „zamrzlá“. Teprve vyšší vibrace svádhišthány rozpouštějí led a kundaliní začíná téci. Jakmile se energie rozproudí, je nutné ji udržovat pod kontrolou. To znamená pročišťovat vlastnosti a řídit energii správným směrem. Jinak se člověk vystavuje nebezpečí, že mysl bude zaplavena potlačovanými a nezpracovanými emocemi a ztratí rovnováhu. To pak vede k neklidu, nervozitě, agresivitě, nespavosti, malomyslnosti a dalším psychickým poruchám. Proto nic neuspěchejme a jděme kupředu krok za krokem tak, jak to učí systém Jóga v denním životě.
Zvířecí symbol ve svádhišthána-čakře je krokodýl. Představuje karmu, dřímající v podvědomí. Krokodýl je líný a netečný. Jakmile ho však něco přivede k činnosti, dovede rozvinout obrovskou rychlost a sílu a stane se velmi nebezpečným. Člověk také vzburcuje všechny své síly, když něco chce nebo když mu o něco jde. Jakmile však dosáhne, čeho chtěl, často opět upadne do původní nečinnosti.
Nastraženou pastí ve svádhištháně je lenost. Jak snadné je do ní upadnout! Zvládne-li člověk nejhrubší problémy nevědomí, upadne do stavu uspokojení a propadne pocitu, že se nemusí dál namáhat. Jenomže tím zablokuje proud energie a vědomí poklesne zpátky do múládhára-čakry.
Bídža-mantra – subtilní vibrace svádhišthány je VAM. Soustředíme- -li se na tento zvuk a opakujeme-li si mantru VAM, probouzíme energii svádhišthány a udržujeme ji v rovnováze.
Božstvem svádhišthána-čakry jsou BRAHMÁ a SARASVATÍ. Brahmá stvořil svět a Sarasvatí je ztělesněním moudrosti. V indické mytologii vystupuje Sarasvatí jako Brahmova dcera a zároveň manželka. Jak je to možné? Jiný název pro Brahmu je „Zlaté lůno“ anebo také „Vejce kosmu“ (HIRANAJA-GARBHA). Vejce, z něhož se zrodila moudrost. Vědomí rodí moudrost a zároveň je moudrostí formováno. Tak je Brahmá otcem moudrosti – Sarasvatí. Protože však moudrost, Sarasvatí, formuje vědomí, totiž Brahmu, je v tomto smyslu Brahmovou družkou.
Často nechápeme pocity, které vystupují z podvědomí do vědomí, a neumíme si s nimi poradit. Děsí nás jejich bouřlivá síla, mate nás neujasněný vztah mezi příčinou a následkem. Přesto bychom neměli podobné pocity potlačovat. Snažíme-li se jim neustále vyhýbat, odsouvat je stranou nezpracované, mohou způsobit psychické poruchy, neurózy anebo onemocnění břišních orgánů. A přitom se hnutím z podvědomí, které se tak pečlivě snažíme ignorovat, stejně nevyhneme. Při nejbližším impulzu se znovu vynoří.
Někdo radí, že by se měl všem pocitům nechat volný průběh a že zaniknou, bude-li je člověk uspokojovat. Ale ani to není správná cesta. Ponecháme-li jim volný prostor, rozrostou se a jejich moc zesílí.
Nežádoucích pocitů a myšlenek se nezbavíme ani tím, že je budeme potlačovat, ani tím, že jim dáme více prostoru k tomu, aby se vyžily, nýbrž tím, že se je vynasnažíme moudře vyřešit.
A pak! Vyhodíme-li v návalu nesoudnosti celý „odpadkový koš svých špatných vlastností“, může se stát, že se smetím vyhodíme i kousek zlata.
Podle učení kundaliní-jógy se nemá předem odsuzovat nic jako nežádoucí, špatné, škodlivé. Každý pocit je třeba opakovaně pozorovat a důkladně analyzovat. Tím se člověk učí se svými pocity zacházet, zpracovávat je a konečně je i překonávat. Jen tak se může pozitivně uskutečňovat proces zpětné vazby mezi Brahmou a Sarasvatí, vědomím a moudrostí.
Důležité je být si neustále vědom toho, že samo o sobě není nic negativní.
Naše já není špatné. Špatné jsou vlastnosti – a ty lze napravovat a měnit. Znovu a znovu zdůrazňuji, že nejsnazší cesta k tomu je bhakti a opakování mantry.
Bhakti (láska a oddanost vůči Bohu) je nezbytným pomocníkem na duchovní cestě. Medituje-li člověk bez bhakti, často se ho zmocní ego a také se může stát, že se podvědomí vymkne kontrole. Bhakti a mantra jsou důležitou oporou a ochranou zejména pro ty, kdo cvičí krijá-jógu. Guru-mantra je světlo, které v nás prosvětluje tmu nevědomosti.
Ve svádhišthána-čakře jsou ukryty dva vzácné a nesmírně užitečné poklady: IČČHÁ-ŠAKTI (síla vůle) a KRIJÁ-ŠAKTI (tvůrčí síla).
Sílu vůle a tvůrčí sílu lze probudit a posílit cvičením jógy. Potřebujeme přitom využívat tří mocných energií:
Spojíme-li tyto tři síly, budeme s to uskutečňovat svá předsevzetí a přání. Třebaže prána-šakti, dháraná-šakti a čaitanja-šakti jsou síly čistě duchovní, vycházejí z těla. Mají-li fungovat, musí mít člověk prostupné nádí a zaktivizované čakry. Nádí, nervový systém, lze pročistit pránájámou, k upevnění mysli přispívá například jógové cvičení trátaka, soustředění na jeden bod, nejlépe na plamen svíce. Pročistit nádí znamená rozpouštět bloky, které brání průtoku energie, a udržovat energii v chodu. Koncentrace působí na vědomí jako magnet: vede je jedním směrem. Tím se pak prána-šakti řídí podle vůle člověka. Všechny tyto procesy podléhají vlivům tělesné a duchovní potravy. Duchovní výživu poskytují pozitivní myšlenky; čistá hmotná strava je strava vegetariánská: žádné maso, ani ryby, ani vajíčka, žádný alkohol a samozřejmě žádné drogy.
Kontrola a řízení prány je věda srovnatelná s vyšší matematikou. Zvládneme-li ji, stane se energie nástrojem k uskutečňování našich cílů. Podaří-li se nám dokonale pročistit nádí, rozvine se naplno čaitanja- šakti a osvítí nám vědomí.
Probudíme-li v sobě tyto síly, užívejme je k dobru, zaměřme sílu vůle a aktivitu k sebepoznání a sebeuskutečnění.
Každý člověk jednou projde múládhárou a svádhišthánou, ať chce, nebo nechce, ať cvičí jógu, nebo necvičí, ať se modlí a medituje, anebo se nestará o duchovní záležitosti. Jsme-li si však vědomi toho, jakými stadii prochází proces zrání, víme-li, jak působí iččhá- -šakti a krijá-šakti, jak významná je funkce rozvinuté ádžňá-čakry, můžeme celý proces uspíšit a usnadnit.
Svádhišthána je naše každodenní kolbiště, celoživotní výzva. Avšak moudrost, boží pomoc a vedení Mistra pomáhá překonávat veškerá nebezpečí, kterým nás tato čakra vystavuje.
Modlím se za váš úspěch, ať se všechny vaše myšlenky a city obracejí k dobru.
