sahasra – tisíc, nekonečný počet
Sahasrára je umístěna na temeni hlavy pod fontanelou. U novorozeného dítěte je fontanela ještě hmatatelná. Nazývá se rovněž „tisícilistý lotos“, „brahmarandhra“ (brána k osvobození) anebo „zřídlo světla“: Proudí z ní nadzemské světlo jasnější než slunce.
Každé světlo je bledé ve srovnání se světlem slunečním. Podobně bledá jsou světla všech čaker ve srovnání s nepopsatelným světlem sahasráry. Sahasrára nemá žádnou zvláštní barvu ani vlastnost. Její světlo obsahuje vibrace všech barev sjednocené do koruny jasu, jemuž se nic nevyrovná. Do sahasráry proudí energie všech nádí, podobně jako se všechny veletoky vlévají do oceánu.
Elementem sahasráry je ÁDI-TATTVA neboli ÍŠVARA-TATTVA. Je to počátek tvorby, čisté světlo a jediné bytí, Bůh sám. Je to tattva ÁDI ANÁDI. ÁDI znamená „počátek“, ANÁDI znamená „bez počátku“. Jakmile se však ádi-anádi-tattva spojí s gunou, vlastností, ohraničí se. Podobně jako čistá voda, která sama o sobě nemá žádnou chuť, chutná teprve podle přidané přísady. V kosmu se ádi-anádi-tattva manifestuje v různých podobách s nejrůznějšími vlastnostmi a funkcemi – jako oheň, voda, vzduch, země – avšak jejich základ je jeden: čistá podstata.
Probudí-li se sahasrára, zjeví se božský jas a je dosaženo nejvyššího vědomí. Sahasrára je sídlem Šivy, kterého v různých čakrách potkáváme ve třech podobách:
Ádi-Šiva je nestvořený tvůrce vesmíru – SVAJAMBHÚ. Reprezentuje blaženost (ánandu), čisté vědomí (purušu) a osvobození (mókšu). Je dokonalý, věčný, božský, září jako miliony sluncí. Žádná karma se ho nemůže dotknout. Jakákoli nečistota se rozpustí a shoří v jeho blízkosti. Vyzařuje čistotu, jas, světlo, lásku a pravdu.
V každém individuu (džívátmá) žije Já (átmá), jehož podstatou je paramátmá, Nejvyšší Já, zjevující se v podobě Ádi-Šivy v sahasráře.
Átmá a paramátmá jsou jedné podstaty. I átmá je obdařeno božským vědomím; dokud však nedosáhlo mókši, je poutáno a omezeno individuálním já a pěti kóšami. Paramátmá je naproti tomu neohraničené a nadosobní. Je to Nejvyšší Vesmírné Já – „světlo života“. Když vědomí individuální bytosti (džívátmá) dojde do sahasrára-čakry a sjednotí se s Ádi-Šivou, bude osvíceno a zbaveno veškerých pout a omezení. Jako při východu slunce pomíjí noc, tak mizí temnota nevědomosti při otevření sahasrára-čakry. Tohoto stavu můžeme dosáhnout krijá-jógovými meditacemi a z milosti gurua (guru-krpá).
Po celý život usiluje džívátmá – ať vědomě či podvědomě – po znovusjednocení se svou vlastní podstatou, se svým pravým a skutečným Já. S Nejvyšším Já. Jinými slovy, toužíme po štěstí. To ovšem spočívá ve splynutí džívátmá a paramátmá, symbolicky řečeno ve splynutí Šivy a Šakti.
Šakti sídlí v múládhára-čakře a Šiva v sahasráře. Oba spojuje nepřekonatelná přitažlivost, a vzdálenost, kterou mezi nimi pociťujeme, je ve skutečnosti temná zóna nevědomosti. Příkop oddělující Šivu a Šakti (purušu a prakrti, neboli vědomí a přírodu) není nic jiného než nevědomost, a ta nás uvrhuje do pocitů samoty, smutku, strachu a pochyb, provázejících nás po celý život. Přechod přes onen příkop je zatarasen bezpočetnými karmami.
Iččhá-šakti (síla vůle) dává popud k tomu, abychom balvany karem začali konečně odstraňovat. Probudí-li se v džívátmá tato svatá síla, povede ho nezadržitelně ke sjednocení s Božským Já. Karmy individua určují, odehraje-li se proces sjednocení bouřlivě, anebo bude-li se odvíjet postupně a zvolna.
Ke spojení Šivy a Šakti dochází při splynutí dvou hlavních nádí idy a pingaly a při jejich vzestupu centrální nádí sušumnou. K tomu ovšem musí být splněn jeden důležitý předpoklad. V kapitole o anáhata- čakře se dočteme, že sídlo átmá je v srdci. Átmá tedy může dojít sebepoznání a sebeuskutečnění pouze tehdy, pokud se skrze brahma-nádí (neboli džňána-nádí) ustaví přímé spojení mezi probuzenou anáhata-čakrou a sahasrára-čakrou. Vysychá-li v anáhata-čakře láska a bhakti, sahasrára se neotevře.
Jen z probuzené a pročištěné anáhaty může stoupat jas átmá až k „bráně Brahmanu“ a skrze ni dosáhnout božského vědomí. Pak se v oceánu „brahma-džňána“ otevře kalich tisícilistého lotosu a z jeho středu zazáří perla parama-šakti. Džívátmá se pak jako labuť ponoří do oceánu nádhery, do věčného božského bytí. A při spojení s Nejvyšším Já se rozpustí jeho individuální existence, tak jako řeka přestává být řekou a ztrácí jméno i podobu poté, co vplyne do moře.
Jógin se ocitá ve sféře čistého vědomí a věčné, čisté blaženosti: SAT-ČIT-ÁNANDA-SVARÚPA-ÁTMÁ. Této roviny vědomí, kterou nelze popsat slovy, dosáhli světci všech dob.
Nemáme-li při meditaci žádné vize a prožitky, je to proto, že nám ohrada našeho omezeného já brání ve výhledu. Máme své átmá sice přímo spojené s Bohem, ve skutečnosti je Bohem ono samo, avšak zatím si toho nejsme vědomi.
Vraťme se k symbolu lotosu. Kořen lotosu symbolizuje Ádi-Šakti, prvopočáteční božskou sílu. Je umístěn v múládháře. Květ lotosu v sahasrára-čakře je Ádi-Šiva, Božské Vědomí, Nejvyšší Já. V rádža- józe se tyto praprincipy nazývají džívátmá a paramátmá. A protože mezi nimi není v podstatě rozdíl, člověk, v němž se sjednotí, se sjednotí sám se sebou. Oddělenost džívátmá od paramátmá je pouze zdánlivá. Vnímáme je rozdvojeně, protože neumíme vidět jejich jednotu. A než džívátmá postoupí ve svém vědomí do místa, kde bude s to onu jednotu uzřít a nazřít, musí urazit obvykle dlouhou cestu.
Vědomí se rozvíjí postupně jako lotos, jehož semeno vložené do temného bahna jezera nejprve vzklíčí, pak pozvolna roste a roste, až dosáhne vodní hladiny, a nad hladinou se na světle rozvine z poupěte zářivý květ. Lotosový stonek vědomí začíná v „kořenné čakře“ – múládháře, nebo také múla-prakrti, a pak stoupá skrze jednotlivé čakry vzhůru uprostřed vodstev světské máji, až konečně naplno rozkvete v sahasrára-čakře.
Každý jednotlivý člověk jde svou cestou, má svou historii, své zkušenosti, ale každý nakonec dojde ke stejnému cíli, ke stejné Pravdě, ke stejné Skutečnosti. Cesta k cíli je dlouhá, namáhavá a plná překážek. Úspěšně dojde ten, kdo má neustále na zřeteli svůj duchovní cíl a jde za ním soustavně a ukázněně. Kdo se naopak žene za světským štěstím, často zabloudí. Věčné a skutečné štěstí je v nás, nikoli venku. Kdo tápe po štěstí venku, je jako jelen ženoucí se lesem za pižmovou vůní, kterou ve skutečnosti vydává on sám.
Svatý František z Assisi řekl výstižně:
To, co hledáte, je to, co hledá.
Naplnění a mír najdeme pouze tehdy, obrátíme-li se ke svému vnitřnímu Já.
Hledejte Boha, usilujte o nalezení Boha, neusilujte o zázračné schopnosti, siddhi, nebo o nějaká nadpřirozená dobrodružství. Odevzdejte svůj život Bohu a proste ho: „Pane, děj se vůle tvá. Nechť se naplní můj osud.“
Největší štěstí, které nás díky dobrým skutkům z minulých životů může potkat, je setkání s duchovním Mistrem. Mistr nás vede radami, učí nás techniky, kterými budeme s to pročistit své „vnitřní pole“ a otevřít vědomí božskému světlu. Mistr nás provází všude a všemi úrovněmi, na které nás osud zanese. Pod jeho ochranou nemůže naší duši nic ublížit.
Největší neštěstí člověka je zemřít, aniž si uvědomil, kdo je Bůh. Poznání, že promarnil jedinečnou možnost uskutečnitelnou pouze v lidském životě, bude velice bolestné. Čeká ho nový koloběh smrtí a znovuzrození.
Po smrti přistaneme nevyhnutelně v astrální rovině odpovídající našim karmám. V astrálním světě jsme si sice všeho vědomi, ale nemáme schopnost jednat. Vidíme před sebou probíhat svůj život jako film, doléhají na nás chyby a omyly našeho pozemského života, ale zároveň vnímáme s radostí spásnou blaženost božského světla a božské lásky, kterou nám vysloužil náš duchovní pokrok a naše dobré skutky. Nemůžeme ovšem rozhodovat ani jednat. Směr další cesty je určován proudem minulých karem.
Džívátmá je postaveno na rozcestí tří dalších osudových cest. Dvě vedou do máji znovuzrození a třetí k pravé skutečnosti a ke sjednocení s Nejvyšším Já.
V Bhagavadgítě (VIII/24–25) ukazuje bůh Kršna, jaké podmínky určují duši tu nebo onu cestu:
Každý, na kom dosud spočívají pouta karem, ať špatných či dobrých, se vrací zpět do pozemského těla. Kdo se na světě dopouštěl špatných skutků, kdo postrádal lásku a jednal bezcitně, zrodí se v rovině zvířecího vědomí. Tu lze popsat jako peklo. Na zvířecí úrovni má duše velice omezené schopnosti sebeutváření. Nevládne ani svobodnou vůlí, ani intelektem, ani řečí, ani tvůrčím myšlením. Ve zvířecím bytí se vědomí rozvíjí velmi pomalu a mnoho času je třeba k odčinění karem. Ten však, u něhož převažují dobré skutky, dostává znovu příležitost zrodit se v lidském těle a usilovat o osvobození jako člověk. Podle podílu dobrých a špatných karem ho bude v životě potkávat štěstí nebo neštěstí. Nejkrásnějším plodem dobrých skutků v předchozím životě je šťastný život v pokojném prostředí, život obdařený mnoha příležitostmi k duchovnímu rozvoji.
Ten však, komu poznání, nesobecké činy, boží milost a pomoc Mistra dopomohly k úplnému osvobození od karem, se už znovu nezrodí – leda by na tento svět přišel z vlastní vůle jako pomocník a učitel.
To jsou cesty, po kterých se bude duše ubírat po smrti. Duše spjatá s astrálním a kauzálním obalem opouští fyzické tělo jednou z „devíti bran“: ústy, očima, ušima, nosními dírkami, vyměšovacími orgány nebo genitáliemi. Někdy je možné zřetelně pozorovat, kudy duše vyšla. Pokud se umírající pokálí nebo pomočí, znamená to, že jeho duše bloudí v nižších úrovních vědomí. Takové duše obzvláště potřebují, aby jim naše modlitby pomohly dosáhnout jasnější schopnosti sebeuvědomování poté, co si odbudou čekací lhůtu a zrodí se opět v lidském těle. U některých umírajících se otevřou oči nebo ústa. Někomu vytryskne kapka krve z nosu nebo z uší. To naznačuje rovinu, ve které bude jejich duše putovat v souladu s jejich karmami.
Duše osvobozeného jógina nebo Mistra opouští tělo „desátou branou“, sahasrára-čakrou. Někdy přitom vytryskne kapka krve na temeni hlavy, anebo se tu objeví světelný paprsek. Duše sebeuskutečněného člověka vstoupí do nejvyšší úrovně vesmíru, na níž bude přijata jako vítězný hrdina.
Rozvojový postup čakrami, proměny vědomí, prosvětlení myšlenek a citů není vůbec lehká záležitost. Je při tom potřeba mnohé překonat a vymýtit spoustu zakořeněných zvyků. Bohužel se stále dopouštíme nepředložených činů a vypouštíme z úst neprozřetelná slova. Máme však možnost prosit, aby nám všechny neúmyslné omyly byly odpuštěny:
Pane, veď nás z nevědomosti k poznání, ze tmy ke světlu.
Nechť tvé Božské Světlo neustále osvětluje mé srdce a mé vědomí.
Ale ať byla cesta sebenamáhavější a sebetrnitější, u cíle okamžitě zapomeneme na všechny bolesti a vynaložená námaha nám bude připadat nicotná ve srovnání s blaženstvím, které tu prožijeme. Proto zůstaňme silní a za žádných okolností se nevzdávejme cíle.
V životě je nejdůležitější provádět duchovní cvičení s bhakti – s láskou a oddaností. Bhakti, átma-čintana – neustálé rozjímání o átmá, mantra a meditace probouzejí čakry. Sattvická bhakti je spolehlivá cesta k Bohu, neboť dokud v člověku hoří plamen čisté lásky a oddanosti, nemohou se k němu přiblížit stíny škodlivých sil.
Nechte sebou protékat řeku lásky a držte zapálenou svíčku moudrosti pevně v ruce. Buďte světlem každému, koho potkáte na cestě, a pomáhejte, pokud je třeba pomoci. Tím uspíšíte pokrok na vlastní duchovní cestě.
