Na počátku stvoření byl ŠÚNJÁKÁŠA – prázdno, prázdný prostor. Šúnja ovšem neznamená „nic“, naopak, je to nezměrný potenciál dřímající energie, „prostor“, ve kterém existuje veškerenstvo jakožto neprojevená, avšak projevitelná možnost. Všechno, co si jen lze představit, může vejít v existenci, podobně jako když na prázdný papír napíšeme text nebo namalujeme obraz.
Tvorba započala tehdy, když se Božské Vědomí projevilo v prvopočáteční vibraci, v prapůvodním zvuku ÓM.
Zvuk je vibrace a energie podobně jako světlo. Světlo a zvuk jsou podoby, které na sebe ve vesmíru bere Božské Já. ÓM je odraz Absolutní Skutečnosti, ÓM je ÁDI ANÁDI – bez počátku a bez konce. Ve védách se říká:
NÁDA RÚPA PARA BRAHMA – Podobou Nejvyššího je zvuk.
Vibrace ÓM symbolizuje projevení Boha v podobě. Ticho mezi dvěma zvuky ÓM zjevuje princip Boha bez podoby.
ÓM objímá „všechno, co je“, minulost, přítomnost, budoucnost, veškeré sféry kosmu, svět i Pravdu, která za vesmírem stojí, hmotu i ducha, cestu i cíl. Všeprostupující a všeobjímající mantra ÓM je boží jméno, nejvyšší vibrace. Tresť všeho vědění spočívá právě v tomto tónu. V trojzvuku A-U-M se sjednocují tři základní aspekty božské energie, ŠAKTI:
Když zvuk ÓM rozděloval jednotu šúnjákáše, vzešly z něho dvě síly:
Prakrti je nepřetržitý proud boží energie. Puruša je naproti tomu neměnný, všudypřítomný a vševědoucí svědek veškerého dění a veškerých změn, které se v prakrti odehrávají. Puruša je Božské Já. Prakrti vyvinula jako jeden ze svých aspektů sílu přitažlivosti, aby si udržela spojení s vědomím.
Touha po soudržnosti stejně tak jako pud se množit a šířit jsou „přirozené“ – tedy vlastní přírodě – prakrti. Proč klíčí semeno vložené do země? Protože je v něm vložen pud růstu. Růst, rozvíjet se, spojovat se, rozmnožovat se, chránit, živit – stručně řečeno milovat, je základní existenční rys prakrti, pra-přírody. V lásce je obsažen impulz k rozvoji a k rozmnožování a láska je součást božího bytí.
Z prakrti vzešly tři GUNY neboli tři základní vlastnosti a pět elementů – TATTEV.
Tattvy ovšem nejsou s to se spojit samy o sobě. K tomu je potřeba působení gun.
Tattvy a guny jsou prasíly, které fungují jak v materiální, tak v astrální rovině. Hmotný, psychický i duchovní vliv tattev a gun působí na veškeré živé formy od počátku až do konce jejich pozemské existence. Multidimenzionální interakce těchto elementárních sil formuje složité funkce i tak komplexních orgánů v lidském těle, jako jsou nervy a mozek, utváří lidskou psychiku a duchovní rozměr člověka.
Různé variace, které vznikají při tom, když se pět hrubohmotných tattev podílí na tvorbě fyzického těla, se nazývají „prakrti“, přírodní síly. Prakrti regulují tělesné systémy.
Pokud tattvy existují v prostoru jako jednotlivé, nepropojené entity, nijak se neprojevují. Teprve když se více rozptýlených a neřízených sil spojí a soustředí v určitém bodě, vzniká něco kvalitativně nového. Nejprve je ovšem potřeba onen sběrný bod vytvořit tak, aby byl s to vesmírné energie spojit a asimilovat. Nejvýše vyvinutý a největším počtem schopností obdařený organismus na této zemi je člověk. Podobně jako se včely shlukují kolem své královny, tak se veškeré síly a tattvy soustřeďují kolem átmá a následují je, když vstupuje do lidského lůna. Na vzniku lidské bytosti se podílí nesmírné množství tvůrčích sil. Podobné síly působí i při vzniku rostlinných a živočišných forem, avšak s mnohem menší intenzitou.
V lidském těle se kosmické síly setkávají v určitých centrech zvaných ČAKRY. Čakry fungují jako elektrárny. Vtahují do sebe kosmické energie, proměňují je, skladují, distribuují a vysílají zpátky do vesmíru.
Tattvy se spojují v těle, aby vytvořily sídlo pro duši, a když tělo umírá, opět se rozpojí a vplynou do vesmíru. Duše putuje dál, aby se za vhodných předpokladů opět vtělila do hmotné podoby. Tento cyklus je označován jako (LAKH) ČAURÁSÍ KÁ ČAKRA, „kolo znovuzrozování“.
Podle tradičního učení jógy existuje na zemi osm milionů a čtyři sta tisíc živočišných forem. Dělí se podle toho, v jakém prostředí žijí:
Kritériem dalšího dělení je způsob, jakým se živé bytosti rozmnožují:
Příslušníci každé z těchto skupin mají specifické schopnosti a předpoklady. V sanskrtu se nazývají KALÁ. Rostliny disponují jednou kalá, nižší živočišné formy dvěma, tvorové líhnoucí se z vajec třemi, savci a lidé čtyřmi. Zatímco zvířata ustrnula na stupni, kam je vynesl vývoj, lidé v sobě mohou rozvinout až šestnáct kalá pomocí cvičení, koncentrace a dodržování jógových zásad. Lidé tedy mají šanci rozmnožit čtyři přirozené kalá, které sdílejí s ostatními savci, o dalších dvanáct schopností „nadpřirozených“.
Proto je zrození v lidském těle tím největším štěstím, jaké může duši potkat. Účinkuje při tom s božím požehnáním bezpočet kosmických sil. Jejich součinnost lze přirovnat k velkému ohni. Kvalitativně jsou si duše všech tvorů rovny. Liší se ovšem kvantitou či mírou nebo stupněm rozvoje. Tak i blikavý plamínek svíčky představuje určitou kvantitu ohně – ovšem jasné, intenzivní světlo vzniká teprve spojením mnoha plamenů. Podobně je tomu s člověkem. Člověk žije intenzivněji a uvědoměleji než zvíře a od zvířete se liší zejména tím, že byl obdařen intelektem – BUDDHI.
Kolo zrození a smrti se točí bez přestání a duše prochází řadou existencí, posouvána podle božího plánu a podle KARMY. Jedinou možnost jak se vyprostit z tohoto kruhu poskytuje lidský život. Člověk je sice poután zákonitostmi přírody, avšak rozum mu umožňuje hledat v sobě ony „nadpřirozené“ síly. Jenom člověk je schopen pochopit Boha. Jenom člověk je schopen Boha v sobě uskutečnit, vyprostit se tak z koloběhu znovuzrozování a pomoci v tom i druhým.
Řídí-li se člověk jógovými pravidly, urychluje svůj vývoj. Jóga pomáhá poznat skutečné dimenze života, osvětluje smysl lidské existence, úlohu člověka, vede člověka k tomu, aby si uvědomil veškeré své lidské potence.
Rozvoj vědomí končí vplynutím do „stavu Boha“ – SAMÁDHI. To je stav, kdy se sjednocuje poznávající, proces poznání a předmět poznání. Od počátku existence touží Já po sebepoznání: kdo jsem? Když pak ve stavu samádhi pozná, že ono samo je tím, co hledá a co chce poznat, rozhostí se v něm výsostně blažený prožitek jednoty a rozplyne se bludná představa dvojnosti.
Cestu k Nejvyššímu Vědomí pomáhají zprostředkovat dvě duchovní tattvy: ANUPADA-TATTVA a ÁDI-TATTVA. Anupada-tattva, zvaná též GURU-TATTVA, uskutečňuje vesmírný Božský Princip cesty „ze tmy ke světlu“, vede živé bytosti od nevědomého k vědomému bytí. Ádi-tattva je samo Božské Já, ÁTMÁ. Proto se také jinak nazývá ÁTMA-TATTVA anebo ÁTMA-DŽŇÁNA.
Jógin, který dosáhl sebepoznání, je BRAHMANIŠTHA ŠRÓTRIJA neboli ten, kdo poznal Boha, a TATTVA-DARŠÍ – ten, kdo nazřel tattvy. Jeho poznání a jeho zkušenost jsou neohraničené. Přesahují čas, prostor a intelekt. Je BRAHMA-DŽŇÁNÍ – neboli ten, kdo poznal Boha. Jeho vlastní já se v Bohu rozpouští a splývá s ním v jedno.
Šrí Maháprabhudží napsal v jednom bhadžanu:
Nekonečná je zkušenost tattva-darši-gurudévy
a požehnaný je žák, který si to uvědomí,
neboť tomu se podaří přeplout oceán nevědomosti.
Hledal jsem všude, hledal jsem v nebi i v pekle,
hledal jsem ve všech třech světech,
a nikde jsem nenašel nikoho,
kdo by se vyrovnal gurudévovi.
Jógin je udatnější než bojovník na bitevním poli,
neboť se rozhodl přemoci čtyři nejsveřepější nepřátele:
hněv, připoutanost, žádostivost a pýchu.
